Stařec

se lehce otřásal smíchy. Jak by on mohl něco vědět o dvacetiletém mládenci? A navíc mladíkovi, který patří k Maui Mau-Mau? Copak Kuši neví, že Maui Mau-Mau nemají rádi buddhisty skoro stejně jako bělochy? Samozřejmě že to ví, vysvětlila mu trpělivě, ale rodiče a příbuzní takových dětí o ně jistě mají starost. Neříkal tu o něm někdo něco? Kde se takoví mladíci zdržují? Nemohl by jí uvést nějaká jména?
Starý muž neochotně zapátral v paměti. Byla tu kdysi komuna hippies, tam někteří takoví žili. Chodívala sem jakási mladá žena, kterou odsoudili za prodej drog, ačkoliv drogy, jak se domnívala její babička, byly to poslední, v čem jela. A taky se tu pohybovali dva mladíci, kteří žili z podpory – byli nezaměstnaní, protože zmlátili své šéfy při hádce o havajská práva.
Byla to hubená žeň, ale bylo to lepší než nic. Když Kuši vstala, a chystala se odejít, starý mnich vztáhl ruku a zadržel ji: „Proč mluví o Havajcích? Kdo je dneska Havajec?“
„Jdi spát, staříku,“ řekla Kuši jemně, protože to byla jediná odpověď, kterou mohla komukoli dát. Kdo je vlastně Havajec? Rozhodně jich není mnoho. Určitě ne její pravnuk Lono. Havajské krve má přinejlepším jednu osminu, pokud ovšem nebereme v úvahu neznámého dědečka z otcovy strany.

Stále si pro sebe mumlala

a pozorovala modré auto, jak vyjelo zpoza rohu u nákupního centra. Tam chvíli postálo, pak zamířilo na silnici a zmizelo. Jakmile bylo z dohledu, Kuši vycouvala ze svého úkrytu a odjela opačným směrem. Mumlala si spokojeně. Hodiny, které strávila sledováním kanálu Havaj Five-O, nepřišly nazmar.
Nejdřív zastavila u buddhistického chrámu na rezidenční ulici o několik bloků dál. Tohle místo navštěvovala zřídka. Za posledních dvacet let se tu objevila, jen když měl někdo z jejích příbuzných nebo starých známých pohřeb, a znovu se tu octne nejspíš až při svém vlastním. V chrámu byl mnich stejně starý jako ona. V jistém smyslu byli příbuzní, aspoň to kdysi dávno říkávaly jejich matky.
Mnich tiše seděl pod velkou sochou Spasitele. Jedna ruka sochy byla natažená, druhou měla otevřenou na klíně. Posměváčci říkávali, že gesto jedné ruky říká: „Chvíli počkej!“ a druhé: „Nejdřív zaplať!“ Kuši nezaplatila. Směsí domorodého nářečí a japonštiny napůl zkomolené angličtinou se zeptala na svého pravnuka.

Kušino

Chvilku bylo slyšet v místnosti jen tlumený zvuk televize a Kušino jednotvárné hučení. Stará žena vstala. „Vypadá to moc špatně,“ řekla vážně. „Ale musíš doufat, že se to obrátí v dobré. Jdu pro tu sůl, co zapomněl David.“
Kuši považovala sama sebe za dobrou řidičku, ale David zastával opačný názor. Že jí vydal klíčky od auta bez protestů, jen dokazovalo, jaké má starosti. Když Kuši zatáčela na dálnici, všimla si modré dodávky, stojící v boční ulici. Nijak ji nepřekvapilo, že se rozjela za ní. Zamyšleně si pro sebe něco mumlala a mířila přímo do nákupního centra. Nejela rychle. Svědomitě zastavovala na světlech, jakmile naskočila oranžová, takže na ni dva tři řidiči zatroubili. Dala se sledovat tak snadno jako kterákoliv jiná stará paní. Nákupní centrum zabíralo celý blok; obchody obklopovaly desítky metrů parkovacího prostoru. Kuši zajela na parkoviště proti velkému hotelu na kopci a pomalu jím projížděla. Zpomalila u každého volného místa, jako by se rozhodovala, zda zastaví právě tam, a pak pokračovala dál. Ve zpětném zrcátku viděla, že ji v uctivé vzdálenosti sleduje dodávka. Když byla asi v půlce bloku, zrychlila, vyjela z parkoviště a v hustém provozu přejela ulici. Rychle zahnula za roh, vjela na parkoviště u hotelu a zajela na volné místo hned vedle velkého nákladního auta.

Kuši

si něco zahuhlala a nadechla se: „Kanaloa!“
„Jistě, ten taky,“ souhlasila Nancy Cheeová. „Kdysi pilotoval armádní helikoptéru a pochybuji, že bez něj by unesli letadlo. Ale já mám na mysli vnější pomoc. Někdo musel složit deset tisíc dolarů, aby ho dostal z vězení – kde by je vzali? A způsob, jakým aranžovali vystoupení slečny Farrelové!“
„Takže kdo?“ zeptala se Kuši.
„Objevily se zprávy,“ řekla seržantka pomalu, „že se asi před měsícem na ostrovech objevili členové Weather Undergroundu. To mě vyděsilo. Je dost zlé, když taková malá teroristická skupina pracuje po svém…, ale jestli začnou pracovat společně…“
Otřásla se. „Každopádně,“ dodala, „děláme všechno, co můžeme.“ Podívala se na Stephena Chindlera. který poslušně žvýkal a poslouchal každé slovo. „Děláme všechno pro to, abychom tvou mámu našli.“
„Seržantko Cheeová,“ zeptal se. „Co bude s těmi požadavky? Myslíte, že je splní?“
„To si nemyslím, Stephene.“
Chlapec položil vidličku. „Hm. Já si to taky nemyslím,“ řekl. „A vsadím se, že únosci taky ne. Myslíte si, že je moje máma ještě naživu?“

(2) Prezidentovi republiky přísluší vykonávat i pravomoci, které nejsou výslovně v ústavním zákoně uvedeny, stanoví-li tak zákon.
(3) Rozhodnutí prezidenta republiky vydané podle odstavců 1 a 2 vyžaduje ke své platnosti spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.
(4) Za rozhodnutí prezidenta republiky, které vyžaduje spolupodpis předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády, odpovídá vláda.

Zmrzlá skupinka

v kuchyňských dveřích se probudila k životu. Nikdo se nehýbal. Dokonce se zdálo, že nikdo ani nedýchá, dokud nešel David ztlumit zvuk a Kuši dlouze a měkce nevzdechla.
Nancy Cheeová se otřásla. „Můžu použít váš telefon?“ zeptala se a zmizela, jakmile David pokynul k telefonu v hale.
„Stephene,“ poznamenal David, „vím, že to vypadá moc špatně, ale neztrácej naději.“
Chlapec se zamyslel a pak odpověděl: „Víte, celou cestu letadlem sem jsem si myslel, že mě sem policie veze, abych identifikoval mámino tělo. Že mi jenom nechtějí říct, co se s ní stalo. Já chci doufat. Ale…“ Nedokončil větu.
Kuši si chvíli pro sebe něco mumlala a pak se zeptala: „Chceš ještě pivo, Stephene?“ Chlapec potřásl hlavou. „Tak si dáš něco k jídlu!“ nařídila. „Dostaneš studené vepřové, horké pečené fazole a k tomu spoustu ovoce. Všechno už je na stole. Jdeme!“
Stephen rozeznal v hlase autoritu. Následoval Kuši ke stolu, který už byl na jednom místě prostřený.
Fazole měkce bublaly v hrnci na plotně. Na jednom talíři byla rozpůlená papája, na druhém na plátky nakrájené čerstvá mrkev a celer.
Kuši vyndala z lednice mléko a nařídila vnukovi, aby servíroval fazole.
Nancy Cheeová se vrátila.

Pravomoci prezidenta

Prezident republiky
a) jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi,
b) svolává zasedání Poslanecké sněmovny,
c) rozpouští Poslaneckou sněmovnu,
d) pověřuje vládu, jejíž demisi přijal nebo kterou odvolal, vykonáváním jejích funkcí prozatímně až do jmenování nové vlády,
e) jmenuje soudce Ústavního soudu, jeho předsedu a místopředsedy,
f) jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu,
g) odpouští a zmírňuje tresty uložené soudem, nařizuje, aby se trestní řízení nezahajovalo, a bylo-li zahájeno, aby se v něm nepokračovalo, a zahlazuje odsouzení,
h) má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního,
i) podepisuje zákony,
j) jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu,
k) jmenuje členy Bankovní rady České národní banky.

„Ne. Snad to byl někdo z tý skupiny kolem bazénu. Byla jich tam celá spousta, protože tam byla televize a tak. Ale asi o minutu později jsem našla něco pode dveřmi. Byla to obálka. Tak j sem ji otevřela. Byl tam šek na dvě stě dolarů a řidičský průkaz…“
„Řidičský průkaz?“
„Ano, řidičák nějaké ženy. Na zadní straně bylo něco napsaný.“
Hlasatel se podíval dolů. „Prosím, pomozte mi. A byl podepsán Rachel Chindlerová. Bylo to tak?“
„Jo. A pak tam byl vzkaz a další obálka. Na vzkazu stálo, že mám jít dolů, postavit se na skákací prkno, otevřít tu druhou obálku a přečíst text, co je uvnitř, reportérům.“
„A udělala jste to?“

„Vzkaz byl doručen Eloisií Farrelovou, turistkou na Waikiki, která je tu nyní se mnou,“ oznámil hlasatel. „Slečno Farrelová, mám za to, že jste byla ve svém pokoji, když zazvonil telefon. Můžete nám popsat, co vám řekli?“
Hlas mladé ženy byl chraplavý. Byla nervózní, ale mluvila jasně.
„Byl to mužský hlas, zněl jako hlas nějakého obchodníka.“
„Poznala jste ten hlas?“
„Ne. On řekl, že ho nemůžu znát. Řekl, že potřebuje na hodinu modelku. Nejsem modelka, ale tanečnice. Nabídl mi dvě stě dolarů s tím, že se nebudu muset převlékat. Musel vědět, že přijdu nahoru z bazénu v plavkách.“
„Řekl, o jakou práci jde?“
„Řekl mi, že dostanu instrukce. Pomyslela jsem si, že jde o jednoho z těch homosexuálů, ale podle hlasu se mi to zas až tak nezdálo. Řekl, že zařídil tiskovou konferenci. Všechno, co mám udělat, je jít zpátky k bazénu. Řekl, že tam budou lidi od novin s kamerama a já že pro ně přečtu minutovou zprávu. To znělo docela zajímavě.“
„Viděla jste vůbec toho člověka?“

Nancy byla odpovědi ušetřena. Když se Kuši otáčela, podívala se do kuchyně a strnula. Zapomenutá televize přestala vysílat odpolední program a na obrazovce se objevil modrý a oranžový titulek Bulletin. Všichni čtyři stáli najednou v chumlu u kuchyňských dveří a zírali na obrazovku.
Hlasatel hovořil s mladou černoškou, která doručila vzkaz od teroristů. Někdo přes ni přehodil plážovou švestkově zbarvenou jupku, takže už nevypadala jako fotka z Playboye. Měla vážný, dokonce vyděšený výraz, když poslouchala, jak hlasatel krátce rekapituluje vzkaz, který četla. David položil paži Stephenovi kolem ramen, sice trochu nemotorně, ale uklidňujícím způsobem. Chlapec nespustil oči z obrazovky.

Nancy Cheeová potřásla hlavou. „To jsme nebyli my,“ řekla s jistotou.
„Tak kdo tedy? Teroristé?“
„O tom silně pochybuji, doktore Yanami,“ řekla vyhýbavě.
„Pochybujete, protože víte zatraceně dobře, že to byl někdo jiný. FBI? Nijak mě netěší, že mě takhle sledují!“
„Je z toho tak nervózní, že ztrácí hlavu,“ potvrdila babička. „Zapomněl přinést sůl a sušenky. Nate,“ nabídla seržantce jedno pivo.
Nancy Cheeová potřásla hlavou „Je mi líto,“ zopakovala a mínila tím, buď že pivo ve službě nemůže, nebo že nemůže dělat nic s FBI. A z pohovky se zeptal zapomenutý syn rukojmí: „Myslíte, že mámu zabijí, seržantko Cheeová?“
Otázka chvíli visela ve vzduchu. David pozoroval seržantčinu tvář. Viděl, jak se hladká kůže skládá do vrásek, ale ne proto, že by se Nancy chtěla zasmát, a díval se, jak otvírá ústa k odpovědi. Pak je zase zavřela. Zjevně se snažila kontrolovat svůj hlas. Bylo jasné, že to je otázka, na kterou se jí nechce odpovídat.
Davida překvapilo, když jeho babička zvedla hlavu a náhle prohlásila: „Vezmu si auto. Zapomněl jsi sůl, Davide.“ To bylo Kuši naprosto nepodobné. Určitě nemyslí na sůl, pomyslel si David. Ale jeho babička nebyla z žen, které by se bály slyšet pravdu, jakkoliv by byla zlá.

Havaj

Musí souhlasit s tím, že bude vedeno seriózní jednání s reprezentanty Havajského lidového hnutí za osvobození, aby byl ustaven časový rozvrh pro komplexní odstranění všech amerických restriktivních sil na ostrovech.
Jako akt dobré vůle budou propuštěni všichni političtí vězňové na Havaji a budou dopraveni do Polynésie na místa, která si sami určí. Pokud budou tyto podmínky splněny, pak bude haloe, Rachel Chindlerová, propuštěna. V opačném případě bude zítra vykonán rozsudek.“
„Můj Bože!“ vydechl David, když se vážně se tvářící hlasatel zase objevil před kamerou.
„To je pro tuto chvíli vše,“ řekl. „Další zprávy přineseme, jakmile je získáme. Celkové zpravodajství následuje v šest hodin. Nyní přepínáme na náš řádný program.“
Když se odpolední opakování seriálu M*A*S*H zase objevilo na obrazovce, vrhl David zmučený pohled na Stephena, který tu stál celý ztuhlý. Kuši ho objímala svými obrovskými pažemi. David rozrazil přední okno. Otočil se ke konci ulice, přiložil ruce k ústům a zařval: „Seržantko Cheeová! Přijďte sem, prosím!“
Nebylo pochyb, že ho seržantka slyšela – každý v tomto bloku města Volcano ho musel slyšet –, ale neodpovídala. Rychle se naklonila dopředu. David viděl, že zvedla ke rtům mikrofon a hovořila do něj. Pak chvíli naslouchala a zase hovořila. Nato otevřela dveře a šla k němu.
Když Nancy přecházela dlážděný dvorek u sousedů, Davidův nával hněvu opadl, protože si všiml, že má téměř slzy v očích. „Hrozí, že ji zabijou!“ křičel.
„Právě jsem slyšela zprávu z rádia,“ řekla. „Je mi to hrozně líto, doktore Vanami.“
Přidržel jí dveře. „Pojďte dovnitř,“ řekl nevrle. „Když se synovec ukáže, uvidíte ho stejně dobře z vnitřku domu.“
Babička ho okřikla: „Nevytahuj se na tu malou dívku!“ Vtlačila Stephena na pohovku v pokoji a rozkázala: „Všichni sednout! Povíme si, co se vlastně děje.“
Seržantka prkenně usedla na krajíček židle: „Nevím nic víc, než jste slyšeli. Stephene? Děláme, co můžeme, ale…“
Chlapec se jemně vyvinul z Kušina objetí. „Já vím, že jo,“ řekl.
„A co to přesně znamená?“ dožadoval se David. „Uvěznili jste všechny členy organizací Za svobodnou Havaj?“
„Všechny, které jsme našli – nebo téměř všechny,“ opravila ho hořce. „Není to jednoduché. Je tu půltuctů různých organizací – nejen Maui Mau-Mau a Kamehameha Korps a Řád Menuhínů. Jsou tu společenské kluby, kde se někdy mluví o havajském nacionalismu, ale většinou hrají jeden s druhým softball. A ti, které potřebujeme, se dají najít velmi těžko, protože vědí, kdo jsou, i když my to nevíme. A nijak nám to neulehčují. Ale dostaneme je, doktore Yanami. Proto je na ostrovech tolik policistů. Ale nemůžeme být všude. A…“
Odmlčela se. „A co?“ zeptal se David.
Pokračovala neochotně. „Některé musíme nechat na pokoji. Sekci Oahu z Kamehameha – ty nesmíme obtěžovat.“
„Proč?“ vyštěkl David.
„Já nevím.“
„Ale máte nějakou představu, ne?“
Seržantka řekla neochotně: „Já nevím nic. Někteří lidé mají dojem, že určité skupiny jsou infiltrovány řekněme FBI nebo vojenskou kontrarozvědkou. To samozřejmě není oficiální informace, ale pokud je to pravda,“ dodala vážně, „pak by mohly tyhle organizace něco objevit.“
Kuši vstala a zamířila do kuchyně. „Stejně neudělaj nic dobrýho,“ řekla přes rameno. Seržantka neodpověděla. Nebylo to konstatování, se kterým by mohla souhlasit.
„Když máte tak napilno, tak proč nás hlídáte?“ zeptal se David.
„Dělám to dobrovolně, doktore Yanami.“
„Ale já nemyslím vás. Tam dole vedle bloku pořád stojí nějaké auto. Pokud to nejste vy, tak je to jiný policista.“
Kuši se vrátila s dvěma plechovkami piva v každé ruce a stála a poslouchala, když je otvírala a podávala kolem.
„Dnes ráno,“ pokračoval David, „stál v místě, kde parkujete, datsun. Když jsem šel do supermarketu předtím, než jsem jel vyzvednout Stephena na letiště, stála na konci ulice modrá dodávka. Držela se za mnou celou cestu dolů do Hila. Když jsem se vrátil zpátky, podíval jsem se do zrcátka. Auto parkovalo na stejném místě.“

Poslouchejte!

zahromovala Kuši, když hlasatelka pokračovala: „…byla svolána mimořádná tisková konference, sdělila nám slečna Farrelová telefonicky. Zde je vzkaz, který přečetla slečna Farrelová před několika minutami.“
Hlasatelův hlas zmlkl a v televizoru se objevil obrázek mladé černošky v bikinách, která stála na čemsi, co vypadalo jako skákací prkno v bazénu v hotelu Waikiki. Nervózně četla z kusu papíru. Kvalita zvuku ve větru kolísala, ale bylo slyšet každé slovo:
„Lidovým soudem Kamehameha byla souzena běloška Rachel Chindlerová za lynčování nevinných Havajců. Byla odsouzena k smrti. Soud však odložil trest a žena bude za určitých podmínek propuštěna. Američtí uzurpátoři musí přiznat vinu za vyvlastnění a odcizení Havaje jejich pravoplatným majitelům.

Kuši přinesla oběma

otevřenou plechovku piva, chvilku poslouchala a pak se vrátila do kuchyně. Chlapec zdvořile zamumlal „děkuji“, ale nespustil oči z Davida.
Když se David na chvilku odmlčel, Stephen se zeptal: „Jedné věci nemůžu porozumět. Mohla máma opravdu křičet o pomoc, ale neudělala to? Proč?“
David potřásl hlavou. „To bych taky rád věděl. Policie má takovou teorii, říkají jí stockholmský syndrom. Vyplývá z ní, že některá rukojmí, oběti teroristů, nebo dokonce i lidé, kteří byli oloupeni nebo znásilněni – že se jim zkrátka přihodí, že se přikloní na stranu lidí, kteří jim ublížili.“ Pověděl chlapci, jak Rachel selhala při identifikaci teroristy, a zopakoval mu všechno, co si pamatoval z Nancyina vysvětlení.
Stephen to všechno vyslechl a pak se na Davida naléhavě podíval. Vypadal mladší než kdy jindy, jeho mladický knírek komicky trčel na téměř dětské tváři. „Moje máma by neudělala nic špatného,“ prohlásil nakonec důrazně.
„To jistě ne,“ souhlasil David, „to by neudělala. Ale někdy je těžké říct, co je špatné a co dobré. Stejné je to s mým synovcem Lonem. Neudělal by nic, o čem si myslí, že je to špatné, ale víš, Stephene, lidi moc snadno zbloudí, když dělají něco, o čem se domnívají, že je to dobré.“
Chlapec přikývl v rozpacích nad nenapravitelnými dilematy tohoto světa. David ho nechal o problému dumat a usrkával pivo, které mu teplalo v ruce. „A teď,“ řekl ve snaze dostat rozhovor na praktickou úroveň, „zůstaneme tady, dokud…“
Ale neměl možnost dokončit větu, protože zaslechl babičku z kuchyně. „Davide! Stephene! Pojďte se podívat!“ Kuši se nevzrušila jen tak pro nic za nic. David rychle vstal, ale Stephen byl rychlejší. Když David dorazil do kuchyně, chlapec už tam byl a stál s babičkou před kuchyňskou televizí. Zvuk byl puštěný velmi nahlas.
„… obdrželi zvláštní vzkaz od skupiny, která se nazývá Maui Mau-Mau, z něhož vyplývá, že odsoudili k smrti turistku Rachel Chindlerovou. Před malým okamžikem byl doručen na pláž v…“
„Rachel?“ vykřikl David a chlapec opakoval jako ozvěna: „Moje máma?“

David

V tom měl David pravdu. Bylo to opravdu to nejtěžší. Reakce Rachelina syna se vyvíjela od zmateného nepochopení k šoku, hněvu a nakonec téměř až k slzám, protože otevřeně plakat si osmnáctiletý mladík nemohl dovolit. Ale Stephen Chindler se nedal tak snadno zlomit.
Situace může být tak zlá, že vás přemůže, ale chlapec se přemoct nedal. Poslouchal. Ptal se. Seděl na kraji proutěného křesla a pozorně sledoval Davida, když mu David vykládal o Lonovi a Maui Mau-Mau a ostatních skupinách buřičů na všech možných stupních násilí.
David se při hovoru naklonil dopředu a položil svou velkou ruku na chlapcovo rameno. Cítil hrdost, jako by to byl jeho vlastní syn. Jen kdyby byl Lono býval tak pozorný, tak soustředěný a tak pevný jako Stephen Chindler…
Ale David věděl, že Lono takový byl. To bylo na tom to nejhorší. Měl všechny tyto vlastnosti. Bohužel kdysi v mládí se jeho cesta rozdvojila a Lono se se svým idealismem a odvahou vydal cestou, která vedla k únosům a zabíjení.

David pocítil chvilkové podráždění, ale rychle je potlačil. Pak ho napadlo něco jiného, co vyjádřil slovy: „Tak nebuď tak zdvořilý! Tohle je zlá doba. Tvá matka je vážně ohrožená. Unesli ji, už je pryč dvě noci a nikdo netuší, kde ji hledat. Policie dělá, co může, ale zatím ji nenašli. A nejhorší na tom je,“ zhluboka se nadechl, „nejhorší věc, se kterou se musím vyrovnat, pro mě je, že osoba, která ji unesla, je pravděpodobně můj synovec.“

„To znamená meč,“ řekl David a nahnul se kolem staré dámy, aby se na Stephena usmál.
„Ty buď zticha,“ řekla Kuši nedůtklivě. „Stephen ví, že železný nůž znamená meč. Tak se dostala japonská krev do královské rodiny.“
„Ale naše japonská krev přišla trochu později,“ usmál se David a zatočil na příjezdovou cestu. „Jsme tady, Stephene. Tvůj pokoj je připraven.“
„Děkuji, pane,“ řekl Stephen a vykročil před Davida, jak se oba natahovali, aby vzali tašku s Disneyem. Byl zdvořilý a vážný jako normální mladý muž na výletě na ostrovy, kde je poprvé. Choval se zkrátka tak, jak by to normální člověk očekával.
Ale v dané situaci to normální nebylo. Tenhle napohled vyrovnaný mladík přece nemohl být tak klidný. Když Kuši zamířila do kuchyně, aby připravila jídlo pro chlapce, který podle jejího neotřesitelného přesvědčení musí umírat hlady, pozval David Stephena na verandu.
„Stephene,“ řekl, „je mi líto, že jeden druhého neznáme líp, protože je mi jasné, v jak obtížné situaci se v této době a mezi cizími lidmi nacházíš.“
„Jste velmi laskavý,“ odpověděl hoch zdvořile.
„Chtěl bych být. Ale předpokládejme, že jsme rodina a ty nás znáš celý život.“
„V pořádku, pane.“

„Chtěl bych vidět erupci,“ řekl hoch moudře.
„Ne, to ne. To může být moc špatný, když Kilauea vybuchne. Jsi hezký chlapec,“ prohlásila, aniž změnila tón. „Máš nějakou dívku?“
„No – jistě.“
„Samozřejmě že máš,“ přitakala Kuši. „To je moc dobrý, mít dívku, oženit se, mít děti. Udělej to tak, Stephene, nebuď jako – hmm – ten zabedněnec David, můj vnuk. Měl se oženit a mít syna, jako jsi ty.“
„Kuši,“ řekl vnuk mírně, „mám dojem, že se tě chce Stephen na něco zeptat.“
„Zeptat? A na co?“
„No,“ řekl hoch, „myslel jsem… říkala jste, že jste Havajka?“
„To se vsaď, že jo. Havajka. Proč?“
„Zdá se mi, že vypadáte spíš jako Japonka.“
„Japonci jsou dobrý Havajci,“ prohlásila Kuši. „Víš, před mnoha sty lety ztroskotala na Maui japonská loď. Tos nevěděl, že? Kapitán se jmenoval Kaluiki-a-Manu. Kapitán měl sestru, jmenovala se Neleike, a ta si vzala havajskýho vládce jménem Wakalana. A když se vzali, kapitán dal Wakalanovi železný nůž, vůbec první železný nůž na Havaji.“

Chlapec

si potřásl s Davidem rukou a poslušně nastoupil do auta. Vypadal mnohem mladší, než David očekával – nebo prostě David zapomněl, jak osmnáctiletý chlapec vypadá. Stephen Chindler měl pod nosem tenký knírek, díky němuž vypadal ještě mladší. Nebyl to knír, který by mohl nosit dospělý muž. Byl to knírek, kterýsi pěstují nejistí teenageři, aby vypadali starší. Může se takový chlapec uvolnit v Kušině mateřské přítomnosti?
Nemusel si dělat starosti. Cestou nahoru do Volcana se Kuši naklonila dopředu, hlavu se ryšavými vlasy strčila mezi Davida u volantu a chlapce, který se díval vzrušeně ven čelním sklem. „Už jsi někdy viděl takovou havajskou dámu, jako jsem já?“ dožadovala se.
„Asi ne,“ řekl chlapec. „Možná v televizi. Na Havaj Five-O, nebo na jiným kanálu.“
„Velmi – hmm – velká,“ řekla Kuši. „Ale my jsme velmi dobří lidé, jako tvoje máma. Máš o ni starost?“
„Ano,“ odpověděl chlapec.
„Samozřejmě že máš starost! Byl bys blázen, kdybys ji neměl, Stephene, ale neměj – hmm – neměj moc velkou starost, víš? Každý dělá, co může, uvidíš. Teď se dívej. Tady nahoře, až zahneme, bude Kilauea. To je sopka, místo, kde žije Pele – to je velmi mocná bohyně, je moc zlý, když se na tebe rozzlobí.“

Nepředpokládám,

„ že je něco nového?“ Ale David nepotřeboval odpověď. Kdyby se něco nového stalo, jistě by mu to už řekla. Rozhlédl se kolem. Zachytil pohled své babičky, která mířila z bufetu k bráně. Uždibovala z jednoho velkého dortu, druhý držela v pohotovosti v levé ruce, stále ještě zabalený do papíru.
„Nemyslím, že by někdo z nás dával vinu paní Chindlerové,“ řekla náhle seržantka. „Pochybuji, že kdokoli z nás může vědět, jak by se choval v jejím postavení.“
„Já ji z ničeho neviním. Vůbec,“ prohlásil David zdvořile. „Je to hodná žena, seržantko. A nepochybuj i o tom, že ten, jak jste to nazvala… stockholmský syndrom? Že má určitý smysl. Na světě kolem nás je tolik špatných věcí, že my všichni musíme připustit, že se můžeme stát spolutvůrci zla.“
„Ale vy ne, doktore Yanami,“ řekla žena vážně a hleděla někam za něj. „Asi už jdou. Jdu zpátky do svého auta a budu vás sledovat domů. Buďte opa…“ Utnula větu a usmála se na něj. „Chtěla jsem říct opatrný. Není to hloupé? Dokonce ani nevím, nač byste si měl dát pozor!“
Co máte říct chlapci, jehož matku unesli vyšinutí vrazi? Zvlášť když jeden ze zabijáků je váš vlastní synovec. Ale když chlapec prošel bránou na horké havajské slunce a nesl si plátěnou leteckou tašku s obrázkem Kačerů z Kačerova, jak surfují na severním pobřeží Oahu, David neměl starost, co by mu řekl. Kuši převzala iniciativu. Neřekla nic, ale objala chlapce silnými pažemi, pak ho pustila, vzala jeho vak a postrčila ho k čekajícímu autu.
„Davide,“ rozkázala, „teď pojedeni. To dítě – hmm – je vyhladovělé k smrti z toho jídla, co podávají v letadle. Doma mu dáme něco dobrého.“

Policistka

se nesnažila schovávat. Když si všimla, že k ní David kráčí, vystoupila z auta a šla mu naproti. „Jestliže jste tady,“ usmál se David, „pak musí náš dům hlídat někdo jiný.“
Nevyhnula se odpovědi, ani neodporovala: „Jistě.“
Přikývl. „Snad jsem rád,“ řekl. A pak svraštil čelo: „Myslel jsem na to, co jste říkala. Myslíte, že Rachel Chindlerová opravdu přešla na stranu teroristů?“
„Je to možné, doktore Yanami.“
„Ale je to sakra podivné,“ řekl a hledal výraz, který by definoval tuto podivnou situaci, ale nemohl ho nalézt. Pak odpověděl na vlastní nevyřčenou otázku: „Koneckonců žijeme v podivné době. Každý může zešílet a stát se zločincem.“
„Každý ne, doktore Yanami.“ Malá policejní seržantka pohlédla vzhůru na něj s hřejivým pochopením. „Vy a vaše babička jste osoby, které se mohou o Stephena postarat. Musím říct, že jsem odvolala jiného důstojníka, když jste přišel domů, abych byla dole na ulici, kdybyste mě potřeboval. Nechci chlapce hned konfrontovat s policií.“

Protože měly během půl hodiny přistát dva jumbo jety, byly načas omezeny jinak velmi volné parkovací možnosti. Neznamenalo to, že by David nemohl zaparkovat u obrubníku, na jak dlouho chtěl. Pouze to znamenalo, že musí zůstat v dohledu, aby mohl k autu doběhnout, kdyby se na mopedu objevil policista, který řídí na letišti dopravu. Došel až k pultu Služby cestujícím a pak se vrátil ke Kuši, která čekala v autě.
„Let má dvacet minut zpoždění,“ hlásil. „Pokud zůstaneš v autu, půjdu dovnitř a na chlapce počkám tam.“
„V pořádku,“ řekla babička souhlasně. „Jenom to uděláme opačně. Ty zůstaneš tady. Já najdu dítě.“
„Vždyť vůbec nevíš, jak vypadá,“ namítl David.
„Pcha! Já znám každé dítě, Davide. No a taky potřebuju jít na toaletu.“ Se vznešeným výrazem určeným vnukovi vyrazila čekajícím davem. David zůstal pod převislou střechou ve stínu. Nepřekvapilo ho, když viděl, že Kuši, místo aby zamířila doleva k toaletám, zahnula doprava k letištnímu bufetu. A stejně tak bez překvapení zpozoroval seržantku Nancy Cheeovou, která zastavila své malé auto v diskrétní vzdálenosti.