Generál Brandywine se tvářil přímo radostně, když vstupoval do místnosti. Na tváři měl štědrovečerní úsměv, který zvěstoval příjemné překvapení. „Mám dobré zvěsti,“ prohlásil. „Zatímco jsme s Jacobem rozmlouvali, poslal jsem do Washingtonu zprávu a dostal jsem kladnou odpověď. Nabízí se pro vás určité řešení. Nebo aspoň pro některé z vás.“ Vlídně se rozhlédl kolem stolu a jeho oči spočinuly na Stephenovi.
„Pro tak bystrého chlapce, jako jsi ty,“ řekl, „to může být kariéra, po které přímo touží.“
„Jakého druhu má ta kariéra být?“ zeptal se Stephen a sevřel matčinu paži.
„Špionáž, synku,“ usmál se generál Brandywine. „Zajistí ti vzdělání, umožní ti hodnotný trénink a dá ti životní náplň, po které řada Američanů touží. A taky si vzpomeň na staré přísloví: 'Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.' A ty teď budeš nějaký čásek jíst náš chleba, to je ti snad jasné. Pokud se týče vás, doktore Morforde, vy jste již prověřený. Nebude problém zařadit vás do stavu. Pro vás, paní Chindlerová a doktore Yanami, to bude trochu obtížnější. Nejprve si vás musíme prověřit. Ale máme už o vás obou určité informace a ty neobsahují nic, co by mohlo dělat problémy.“
„Co bychom měli dělat?“ zeptal se Morford se zájmem.
„Pracovat pro nás,“ odpověděl generál promptně. „Pokud projdete prověrkou, najdeme pro vás práci ve vašem oboru, paní Chindlerová. Stále potřebujeme lidi, kteří zpracovávají data. A jsem si jist, že pro nás bude užitečné i vaše technické vzdělání, doktore Yanami. Ovšem vystavíte se velmi vážným sankcím, pokud někomu poskytnete nějaké informace…“
„Ne!“ řekl David rozhodně.
Generál na něj pohlédl: „Prosím?“
„Nechci s vámi mít nic společného!“ prohlásil David. „Tohle je přece taky terorismus, ne? Mít jako rukojmí celou Zemi!“
„Vyvíjíme novou zbraň, abychom zajistili trvalý mír,“ opravil ho generál Brandywine.
„Ne, generále,“ vydechl David. „Tohle nekupuju. Celý svůj život slýchám, že nová zbraň přinese mír, ale vždycky přinesla jen další zbraně.“

Mohl jsem dopadnout hůř, než trávit s touhle skupinou další část života, pomyslel si. Jistě si všichni uvědomí, že ho jeho zkušenosti stavějí do pozice vedoucí osobnosti. Zvlášť chlapec se naučí Bora respektovat a kdoví, co se může z respektu vyvinout. Budou je tu držet přinejmenším celý zbytek roku, počítal v duchu. Bude to hodně záviset na letních žních v Americe. Pokud budou sýpky plné, nastane pravý čas spustit Vulkán. Nejprve Amerika zesílí svůj tlak na celé zeměkouli – zvýší se pomoc rebelům, vzroste intervence v lokálních válkách, prostě dojde k takovému vzrůstu napětí, až bude Sovětský svaz zahnán na samou hranici únosnosti.
Pak přijde prohlášení.
Ale nedojde k tomu, pokud nebudou plné sýpky. Američani nebudou chtít hladovět. Tak může být časový rozvrh prodloužen o rok nebo dokonce dva. Ale nemusejí to být špatné roky.
„Musíme trvat na finanční kompenzaci,“ prohlásil nahlas. „Bude dobrá k tomu, abychom si mohli objednávat věci z obchodů ve městech. Myslím, že můžeme vést docela příjemný život.“
Všichni na něj znovu pohlédli.
„Jak to, že tohhle všechno víte?“ zeptal se Stephen.
Bor se usmál. Respekt už se rodí, pomyslel si. „Je to stejné všude na světě,“ řekl nahlas. „Věřte mi, ukážu vám, jak udělat tenhle život snesitelným. Á, tady zase přicházejí naši hostitelé!“

Uzavřel své uši konverzaci ostatních a hodnotil je z jiného hlediska. Stráví s těmito lidmi další část svého života? Představují pro něj nějaké zajímavé možnosti? Žena byla docela atraktivní, ačkoliv byla trochu starší ročník, než Bor preferoval. Ale ze způsobu, jakým o ni pečoval David Yanami, usoudil, že by o ni musel soutěžit. Frank Morford byl taky trochu starý. Ale ten chlapec, ten vypadá moc pěkně, pomyslel si Bor, a není ani o trochu starší, než má být. Ale podniknout nějaké kroky ke sblížení bude jistě riskantní.
Téměř se rozesmál. Teď si představovat možná rizika! Copak si teď může ještě nějak ublížit?
Uvědomil si, že se na něj ostatní dívají. „Pardon,“ řekl, „jen jsem myslel na to, že teď strávíme pohromadě spoustu času.“
Nezdálo se, že to někoho těší. Chlapec Stephen se zeptal: „Zůstaneme na téhle lodi?“
„Nemyslím,“ odpověděl Bor zdvořile. „Existuje spousta vhodných ostrovů. Ascension. Kwajalein. Nebo některý z malých ostrovů nedaleko Portorika. Promiňte, ale o amerických koloniích toho moc nevím. Jistě jich hodně slouží vojenským účelům. Samozřejmě vás požádají, abyste napsali dopisy příbuzným. V nich bude stát, že tu jste z vlastní svobodné vůle a spousta dalších lží. Dopisy budou samozřejmě cenzurovány. Nepokoušejte se o žádné hlouposti s kódováním, protože cenzoři jsou velice bystří.“
Dal si další kus koláče. Pohledy, které se k němu otočily, ho potěšily.

Pohlédl vlídně kolem a tleskl rukama. Dveře se otevřely a vešli dva stevardi, aby prostřeli stůl. „Nyní máme s generálem Danforthem nutné jednání,“ řekl. „Ale vím, že jistě máte hlad. Věnujte se tedy večeři a přemýšlejte o tom, co jsem řekl. Uvidíme se zase po jídle.“
K večeři byly steaky. Určitě pocházely ze soukromé mrazničky generála Danfortha, tím si byl Arkadij Bor jistý. Byly silné, šťavnaté a křehké. S chutí polykal dokonce i všudypřítomné pomfrity a zelené fazolky, které podávali jako přílohu. Bylo to po dost dlouhé době, co se dostal ke slušnému jídlu. Ani v nejmenším ho neodradilo, že se ostatní v jídle jen tak šťourají, samozřejmě s výjimkou Rachelina syna, který s Borem soutěžil v rychlosti polykání a ještě stihl vypít tři plechovky pepsi-coly. Bylo přirozené, že ostatní postrádají chuť k jídlu. Ještě nikdy se nesetkali s takovýmto světem.
Bylo zábavné pozorovat, jak se učí.
Jde jim to trochu pomalu, pomyslel si kriticky Bor a podal sklenici na vodu stevardovi, aby ji doplnil. Frank Morford se pokusil začít konverzaci: „V době války se nejspíš o každém předpokládá, že…?“
Ale nikdo mu neodpověděl. Po chvíli se Stephen začal vyptávat matky na její zážitky. Nikdo se neobrátil na Bora s výjimkou příležitostného „Podejte mi prosím sůl“. Ale Bor byl spokojený, že může aspoň naslouchat. Je zajímavé, pomyslel si, jak ta Chindlerová přeskakuje některé části svého dobrodružství, zvlášť tu první noc, kdy ji zajali. Ale o svých rozhovorech s teroristy vykládá velmi podrobně. Nevypadá nijak znepokojená, když říká, že jenom ten mladík Lono od začátku tvrdil, že ji mohou zabít. Ostatní to viděli jako hotovou věc.
„Nabídli mi možnost,“ řekla. „Řekli mi, že se k nim můžu přidat jako Patty Hearstová, která přijala jméno Táňa a pomáhala jim vyloupit banku.“
Uřízla si kousek chladnoucího steaku a chvíli jej žvýkala. „Nevěděla jsem o vzkazu, který poslali úřadům, dokud mi o něm David neřekl. Ale neočekávala jsem, že mě nechají naživu.“
Arkadij Bor odstrčil talíř. „A teď si dám kávu,“ řekl stevardovi, který přispěchal, a studoval podnos, který přinesl. Byly na něm plátky melounu a ananasu na ledu. Spodní řadu tvořily dva druhy koláčů. Nebyl tam sýr ani žádný likér. Bor si filozoficky vzal kus koláče s nějakými bobulemi a plátek cukrového melounu. V táboře musí člověk jíst, co zrovna je – a co je tahle loď jiného než tábor?

Generál se zatvářil překvapeně. „Máte na mysli Kamehameha Korps? Ale ty nezaměstnáváme, ty pouze infiltrujeme. Aspoň některé. To je legitimní válečná lest. Dokonce i v době míru mají kontrašpionážní agentury povolení infiltrovat kriminálně konspirativní skupiny. Jak jinak máme zabránit jejich úspěšné činnosti? Každopádně jsou výsledky naší činnosti hodnotné. Projekt Vulkán zajistí, že se Rusové nikdy neodváží napadnout Spojené státy jadernými zbraněmi, protože by to znamenalo jejich konec jakožto národa. Ale to není všechno.“
Rozhlédl se vážně okolo sebe, ruce sepjaté před tělem, skoro jako by se modlil. „Jakmile bude Projekt Vulkán dokončen a jakmile budou dokončeny nutné přípravy, což bude pravděpodobně v příští zimě, prezident ho veřejně ohlásí. Zároveň bude požadovat celosvětové jaderné odzbrojení, které bude inspekčně kontrolováno. Nebude to však žádost. Bude to rozkaz. Když ho odmítnou splnit, spustíme Vulkán. Amerika se od té doby stane policistou světa,“ zářil, „a bude svoji moc používat moudře. Už nikdy nebude válka. Padesát tisíc jaderných hlavic, které na světě existují, nebude nikdy odpáleno. Lidstvo se osvobodí od strachu. Poprvé po čtyřiceti letech!“

Brandywine

vytáhl fotografii a položil ji před Rachel. „To je taky jeden,“ řekl. „Poznáváte ho?“
Rachel si obrázek rychle prohlédla, ale pak se podívala jinam. Tu tvář si nikdo nemohl splést. Stejně tak bylo každému jasné, že byla fotografie braná až po smrti. „To je ten, kterému říkali Ku,“ řekla. Mám dojem, že se ve skutečnosti jmenoval Oscar Mariguši. Viděla jsem, jak v letadle zastřelil moji přítelkyni Esther.“
„Přesně tak,“ pokývl generál Brandywine. Chvíli si fotografii zálibně prohlížel a pak ji vrátil generálu Danforthovi. „Zastřelili ho při pokusu o útěk. Vidíte, všichni jsou mrtví. Ale pro svět to není žádná ztráta.“
„Nikdo nepochybuje o tom, že máte pravdu, generále,“ řekl David. „Ale nebyli souzeni.“
„Pouze si to myslíte,“ opravil ho generál. „V době války není vždy dostatek času na výslech podle civilních způsobů. Je to záležitost práva, profesore. Vojenský soud je uznávaný akt vojenského práva u mnoha národů. Uvědomte si prosím, že nejsme teroristé. Děláme pouze to, co dělat musíme, jako válečnou nutnost za válečných podmínek práva. Zajisté,“ dodal, „můžete polemizovat o tom, zda je nebo není v této době válečný stav. Ale to nezávisí na vašem rozhodnutí. Je to rozhodnutí prezidenta. On nám dal oprávnění k tomu, co děláme.“
„Dal vám oprávnění zaměstnávat teroristy?“ zeptal se Morford uštěpačně.

Bor se napřímil, otřel si kapesníkem ústa a na ostatní omluvně pokývl, jako že už se zase věnuje diskusi. Jak znamenitě generál Brandywine zvládl situaci! Dokonce i čekisté by se mu obdivovali, pomyslel si Bor, když generál vlídně pokračoval: „Samozřejmě žádného z vás nezastřelíme ani nezavřeme do vězení. Víte proč? Protože vás do ničeho nenutíme. To bychom nechtěli. Dobře víme, že jste všichni loajální Američané. Jsem přesvědčen, že pokud vám dáme možnost, abyste porozuměli postavení, v němž se nalézáte, budete na úspěchu Projektu Vulkán zainteresováni stejně jako každý z nás.“
Morford vyhlížel bojovně, ale promluvil David Yanami. „Nemyslím, že bych kdy porozuměl chladnokrevným vrahům, generále Brandywine.“
Generál vážně pokývl: „Jistě máte namysli zastřelení Murraye Pereiry a Margaret Barnhartové. Pereira byl členem skupiny, která uváženě, a jak vy říkáte chladnokrevně, zabila všechny cestující letadla – nevinné turisty. Barnhartová byla členkou americké skupiny Weather Underground – mám na mysli naši velkou Ameriku,“ upřesnil téměř s úsměvem. „Je o ní známo, že než přijela na Havaj, nejméně dvakrát osobně vraždila.“
Pohlédl na druhého generála, který naslouchal se souhlasným výrazem. „Mohu dostat fotografie, Jacobe?“ zeptal se zdvořile.
„Ano, pane,“ řekl generál Danforth a okamžitě podal svému nadřízenému malou obálku.

„Dej si pozor na to, co říkáš,“ zasáhl ostře generál Danforth, ale jeho představený jen potřásl hlavou.
Obrátil se ke Stephenovi: „Já bych nikdy neporušil zákon,“ řekl vážně. „Zákon nám k tomu dává právo, synku. A to z několika důvodů. Za prvé je to záležitost bezpečnosti státu – v takovém případě některé zákony prostě neplatí. Za druhé se obávám, že někteří z vás – tebe se to samozřejmě netýká, synku, ale týká se to všech ostatních – se do jisté míry dopustili nelegální činnosti. Některé dokonce můžeme posuzovat jako spoluspiklence teroristů. Právní důsledky však nikomu nehrozí,“ dodal mile, „protože přihlížíme k obtížným podmínkám, v nichž jste se nacházeli. Znáte však určitá fakta, o nichž nesmíte hovořit. Pokud byste někomu podali zmíněné informace, budete zastřeleni pro velezradu. Je tudíž ve vašem vlastním zájmu, abychom se postarali o to, aby k tomu nedošlo.“
Poprvé po dlouhé době se Arkadij Bor hlasitě smál. Tedy – začal se hlasitě smát. Ale jakmile si uvědomil, že se na něj generál dívá, změnil smích na kašel. Sehnul se a dal si ruce před obličej. Ale uvnitř se stále smál.
Tihle Američani! Ten pohled na jejich obličeje! Aspoň si uvědomí, jaký je ve skutečnosti svět. Slova jako „svoboda“ a „demokracie“ jsou moc pěkná, ale lze je brát vážně jen v dobách klidu, kdy nejsou vážnější problémy.

„Nicméně však jako každá zbr… každé zařízení,“ pokračoval generál Brandywine, „může být technologie Vulkánu využita pro destruktivní účely. Skupina teroristů, jíž jste vy tři právě unikli, málem zavinila vážnou nehodu. Jedna část zařízení je umístěna na sopce Mauna Kea. Čtyři členové našeho týmu zde prováděli testy. Byli napadeni a tři z nich zabiti. Čtvrtý byl poručík William Plitt, který byl raněn a později zabit. Naše ztráty jsou tedy taky velké,“ dodal pochmurně. „Žijeme v násilném světě a tento fakt je nám čas od času připomenut. Rád bych vám řekl, že jsou všechny nesnáze za vámi. Bohužel tomu tak není.“
Odmlčel se, jako by očekával nějaké otázky. David Yanami konečně promluvil, ačkoliv se jeho otázka nevztahovala k tomu, co generál řekl. „Co jste udělali s policistkou Nancy Cheeovou?“ zeptal se.
Generála to nevyvedlo z konceptu: „Seržantka Cheeová je policejní důstojník. V současné době se bezpochyby nalézá na své policejní stanici v Hilu, kde podává hlášení. Je ovšem možné, že se k vám později připojí.“
„Proč?“ zeptal se David.
Zároveň vybuchl Frank Morford: „Já sem přece nepatřím! Co zamýšlíte se mnou?“
Generál zareagoval střízlivě: „Vy všichni představujete vážný bezpečnostní problém. S politováním vám musím oznámit, že budete nuceni po určitou dobu zůstat zde nebo v jiné vymezené oblasti. Bude to trvat přinejmenším značnou část roku.“
Frank Morford hleděl vztekle, David Yanami vyskočil ze židle, ale Stephen promluvil první: „To si nemůžete dovolit!“ vykřikl. „To je protiprávní!“

Když stevard

roznesl kávu a zmizel, generál Brandywine povstal. „S vaším dovolením, Jacobe,“ obrátil se zdvořile k druhému generálovi, tomu ve sportovních botách. „Rád bych vysvětlil našim hostům některé souvislosti. Nacházíte se na plavidle amerického válečného námořnictva, které se účastní na důležité obranné operaci nazvané Projekt Vulkán. Musím se vám omluvit za způsobené obtíže. Dále,“ pokračoval a jeho hlas nabyl tónu ministra pronášejícího chvalořečení na zemřelého, jehož nikdy nepoznal, „prosím profesora Yanamiho, aby přijal naši hlubokou soustrast nad úmrtím své babičky. Jsem si jist, že jste hrdí nato, že obětovala svůj život dobrovolně a v boji proti teroristům. Vím, že to byla vzácná žena, jejíž ztrátu všichni hluboce pocítíme.“
David Yanami neodpověděl. Dokonce se ani na generála nepodíval. Všechnu svoji pozornost věnoval Rachel Chindlerové. Generál pokývl, jako by mu byl David poděkoval, a pokračoval.
„Nemůžu vás v této chvíli seznámit se žádnými podrobnostmi týkajícími se Projektu Vulkán. Mohu vám pouze říct, že je velmi podstatný pro přežití Spojených států a celého svobodného světa. Mým nejhlubším přáním, jako ostatně přáním každého vojáka, je mír. A projekt Vulkán nám nabízí vyhlídky na trvalý mír. Myslím, že všichni uvítáme tento cíl, který byl ještě přednedávnem pouhým snem. Projekt Vulkán tento sen uskutečnil!“ Pohlédl na Arkadije Bora, ale Bor to čekal. Jeho obličej byl klidný.

Odpověděl mu generál Brandywine – tři hvězdy měly přednost před dvěma. „Na Projektu Vulkán neexistují žádné bezpečnostní problémy. Nedovolím je!“ Usmál se a pozoroval, jak helikoptéra pomalu klesá na přistávací plochu. A generál Danforth, i když nepromluvil, se na Bora zamyšleně podíval.
A teď jsou všichni v důstojnické ubikaci. Bor sám pro sebe odmítl riskantní luxus naděje jakéhokoliv druhu. Jenom studoval své společníky, kteří přežili brutální masakr na štítu Mauna Kea, z něhož znal jenom části.
Prohlížel si Američanku, jejího syna, starého Orientálce, a nechápal, jak se lidé tohoto typu mohli zamíchat do takového násilí. Ale jaký typ by se k tomu vlastně hodil? On sám samozřejmě ne. Všechno, oč usiloval, byl klidný život a respekt okolí – a samozřejmě svoboda navazovat osobní vztahy s jinými osobami, které vzbuzovaly jeho zájem. Ale odtrhli ho od mírumilovných snah a podrobili takovým těžkým zkouškám.
Aspoň mám omluvu, že jsem si nemohl nijak pomoci, pomyslel si hořce. Ale proč neprotestují Američané? Jejich zákony jim zaručují všechna možná práva a svobodu. Proč je nevyžadují? Nechali se sem všichni přivést tak snadno jako moskevský občan, který ve tři hodiny ráno zaslechne zaklepání na dveře. Proč jsou všichni tak pasivní?
Na to Bor nenašel odpověď, protože nikdy neslyšel o stockholmském syndromu.

Arkadij Bor naproti tomu rozuměl všemu docela dobře. I když se mu to až tak docela nelíbilo, přinejmenším to byla změna. Ze dna se člověk může pohybovat jen jedním směrem. Bor doufal, že to nejhorší už je za ním, ale doufat ve šťastný konec si nedovolil. Šťastně končí pohádky pro děti. Bylo příliš brzy na to, aby si dovolil takový předpoklad, situace byla příliš neurčitá.
Nicméně bylo jasné, že došlo k obratu. Nezavřeli ho zpátky do cely. Dokonce mu dovolili – nebo to byl rozkaz? – zůstat s generálem Danforthem a Jamesonem Burfordem skoro celou minulou hodinu, nepočítaje v to dobu, kdy jiný generál jménem Brandywine, dokonce s více hvězdami než měl Danforth, přiletěl ze Sandie a odebral se s ostatními na krátkou soukromou poradu. Burford se z této schůzky vrátil úplně zničený a ustaraný, což samo o sobě bylo pro Arkadije Bora dobré.
Takže už nejsem vězněm, uvažoval Bor spokojeně, jsem jenom internovaný. A to pro člověka, který měl co do činění s čekisty, nic neznamenalo. A navíc tu byly ještě další osoby, které s ním budou jeho omezení sdílet. Agentka KGB patrně ještě stále strádala někde na lodi a nepředpokládal, že ji hned tak uvidí. Ale objevily se tu nové přírůstky. Prvním byl Frank Morford, hořce protestující proti omezování osobních práv, když ho zatkli a odvezli na Vulkán. A teď přijeli další. Když stáli v čerstvém větru pod temnící tichomořskou oblohou a čekali na vrtulník z Mauna Key, Bor se dokonce odvážil zavolat na generála Danfortha: „Tohle by snad mělo vyřešit všechny zbývající bezpečnostní problémy, generále!“

Naproti Rachel sedící starý profesor pohlédl na malého myšího mužíka, který seděl vzpřímeně a opíral se o zeď. „Vás už jsem viděl,“ vykřikl David Yanami. „Potkal jsem vás na toaletě na novoroční večer!“
„Ovšem, doktore Yanami,“ řekl mužík znechuceně, „naneštěstí pro nás oba,“ V čele stolu zvedl hlavu muž ve sportovním obleku, který se až dosud probíral papíry.
„Obávám se, že má pravdu, doktore Yanami. Je opravdu škoda, že jste se do toho zapletl. Teď jste se všichni stali národními rukojmími.“
Stephen Chindler pevně sevřel máminu ruku. Nelíbil se mu ten chlap ve stodolarovém svetru a adidaskách. Nelíbilo se mu, co se děje. Nerozuměl tomu. Ze všeho nejvíc se mu nelíbil pohled na matčinu tvář. Nerozuměl jejímu výrazu. Rachel Chindlerová se napůl usmívala a napůl plakala, když mu zašeptala: „Ach, chlapečku, já už jsem tak unavená z toho, že jsem pořád něčí rukojmí…“

Stephen nemyslel na to, co se stalo. Neměl dostatek zkušeností, aby si utvořil nějakou teorii o tom, co bude asi následovat. Jeho dosavadní představy selhaly. Scénář, který si v duchu připravil, hovořil o vysvobození mámy z rukou teroristů. Pochopitelně přitom nemohlo chybět množství uniformovaných policistů a střelba a zbraně. Až potud to odpovídalo. Ale nebylo tam ani slovo o tom, že je odvezou jako vězně. Kde jsou televizní kamery a nakladatelští manažeři, ab jim nabízeli smlouvy na knihy? Kdy uslyší show Johnnyho Carsona a „Good morning, America“? Stane se to vůbec někdy?
Nevypadalo to tak. Stephenův vysněný scénář neobsahoval přistání na palubě lodi uprostřed toho zatracenýho Pacifiku, ani to, že je pod namířenými zbraněmi odvedli do místnosti, které říkali důstojnická ubikace. Vypadalo to tak zle, že se nad tím ani nepozastavil. Byl unavený. Podle saintlouiského času měl už před mnoha hodinami spát, a ne sedět na ocelové lavici v místnosti s ozbrojenou stráží u dveří. Vyskočil a přesunul se ke své matce – jak kvůli sobě, tak kvůli ní.

A co ten vysoký mladík, který vypadal jako Portorikánec? Kdyby byl opravdu tak špatný, proč by máma plakala nad jeho tělem?
Je to zkrátka zmatek.
Řidič džípu dupl na brzdy a smykem zastavil na jediné rovné plošince na cestě dolů. Téměř minul velkou bílou helikoptéru, která na ně čekala s rotory v pohybu. „Dávejte bacha na to, co děláte!“ řekl Stephen zlostně černému chlápkovi s automatickou pistolí, když zajatce vyzval, aby vylezli. Nevyzval je, ale vytáhl. Chlapík neodpověděl. Podíval se na Stephena se znechuceným výrazem, jako by Stephen provedl hrozné faux pas, jako kdyby se neslušně zachoval na veřejnosti. „Do helikoptéry!“ nařídil a znovu Stephena postrčil.
Za jiných okolností by to byl docela pěkný výlet. Helikoptéra byla velký námořní Szikorsky, dost velký, aby je unesl všechny. Když seděli připoutáni na sedadlech, helikoptéra se vznesla do vzduchu zmítána poryvy větru. Zamířila na jih. Stephen ještě nikdy vrtulníkem neletěl. Bylo to jiné než v DC-10. Otočil se v anatomickém sedadle, aby se mohl dívat na zem. Byla tak blízko! Viděl, jak se pod nimi vzdalují svahy Mauna Key. Vrtulník zahnul okolo Mauna Loy, pak nabral kurz na jihovýchod a pokračoval v letu nad lávovou proláklinou a temnou mořskou hladinou. Stephen slyšel, že David Yanami něco tiše vykládá jeho matce, takže to je snad v pořádku. Aspoň pro tuhle chvíli.