Takové myšlenky teď neměly smysl. Pokud nemůže vyřešit problém se vzkazem, nemusí aspoň marnit čas. Bor sešel opět dolů do malé kanceláře pod čárou ponoru, kde se mohl věnovat své práci, a sedl si k pracovnímu stolu.
Jeho pracovní stůl nebyl ve skutečnosti stolem. Byl to monitor počítače. Změť na něm nebyla změtí papírů, ale abstraktních dat v „poště“. Většina údajů ho nezajímala. Některé se ho týkaly –například „Nukleární konfigurace emitující nízké elektrony“, vysoce kvalifikovaný výtah výzkumů studijního týmu ministerstva obrany. Ale Bor se nemusel starat o to, aby ve svých zařízeních zachoval určitý počet neutronů, protože nejdůležitějším jejich aspektem bylo, kolik obsahují tritia, a tudíž jak velké ztráty na životech způsobí. Zemětřesení o síle 4,8 Richterovy stupnice na západní Sibiři – vydechl a připojil žádost o kopie. Stále v tom pokračují! Ale ve které části Sibiře se tato „událost“ přihodila? A proč? Bylo téměř jisté, že šlo o podzemní jaderný výbuch, ale otázka zněla, zda šlo o jeden z těch ničivých projektů, jejichž byl průkopníkem, nebo to byla seizmická studie hledající nerostná ložiska. Znepokojovalo ho, že to neví. Od té doby, co Bor chvatně opustil vlast, zaznamenaly západní seizmografické stanice několik zemětřesení o síle 4. stupně Richterovy stupnice nebo ještě silnější. Dvě z nich byla skutečná zemětřesení – ne tak velká, aby způsobila škody, a ne tak zajímavá, aby je studoval.

„Teď zrovna ne,“

řekl částečnou pravdu, „ale stalo se pár nepříjemných věcí. Někteří lidé si přejí můj pád. Kdyby tvoje matka byla ještě naživu…“ Ale to byl chybný výrok a Serafminy oči to prozradily. Věděla velmi dobře, že si vůbec nepřeje, aby byla matka naživu. Chtěl jenom, aby vypadala jako ona – aby měla světlou litevskou pleť, modré oči, zlaté vlasy, celý ten zjev, který způsobil, že si Bor tu ženu vzal, aniž si uvědomil, že za krásným zevnějškem se skrývá stvoření plné zloby. To ona způsobila, že jsem zahořkl vůči všem ženám, pomyslel si Bor hořce. A od toho vedla přímá cesta k potížím, v nichž se právě nalézá.
Proklouzl přes Grosvenor Square na Americké velvyslanectví na onu schůzku v Londýně, která pro něj měla být řešením…
Ale potíže byly stále. KGB ho na chvíli ztratila z očí, ale teď ho zase našla.

Jednou se ji pokusil zavolat

ze svého pokoje v hotelu Mayflower ve Washingtonu, několik týdnů po svém útěku. Byla to chyba. Samozřejmě nedostal spojení, a když se o tom Američané dozvěděli, rozzuřilo je to. Neslyšel její hlas už dva roky a dva měsíce – od té doby, co byl naposled v Tbilisi. A tenkrát se samozřejmě neodvážil mluvit s ní otevřeně. Vzal ji na cestu lanovkou, jež se houpala ve větru cestou vzhůru na útes nad zábavním parkem. Náhodou byli v kabině sami. Byla jen mizivá pravděpodobnost, že je kabina odposlouchávána, ale přesto mluvil tak, jako by byla. „Fino, pokud se mi něco stane, musíš to nést statečně. Neváhej mě udat!“
Strčila si pěstičku do pusy. Dokonce i patnáctiletá dívka věděla, co znamená to „něco“. „Tati! Máš problémy?“

Na vzkazu stálo:

Vaše dcera, Serafina Borborašvilovna, byla zatčena
a obviněna ze špionáže a protisovětské činnosti.
Předběžný soud ji odsoudil k internaci. Zatím nedošlo
k obvinění z vážnějšího provinění. Pokud jí chcete pomoci,
zavolejte 5555-5917.

Podpis samozřejmě chyběl. Stejně tak samozřejmě Bor nezavolal na uvedené číslo, protože se bál.
Dopil kávu, odhodil prázdný papírový šálek do moře a pozoroval, jak se pomalu houpe. Pokoušel se představit si svoji sedmnáctiletou dceru v gulagu – pokud tam opravdu byla. Pokud celý vzkaz nebyl jen pokusem, jak ho chytit do pasti.
Pokud vůbec ještě žila.

Bylo možné, že byl agentem KGB? Nejspíš ne – vypadal příliš americky. KGB měla agenty všech národností a existovala spousta Japonců, kteří sympatizovali se sovětskou politikou. Ale KGB neverbovala sympatizující idealisty. Idealisté mohli provést něco idealistického v nevhodnou dobu, takže bylo mnohem jednodušší koupit si na volném trhu zrádce, kterých je přece všude na prodej dostatek.
Tak jako byl na prodej sám Bor.
Dotkl se vzkazu v kapse. Nepotřeboval ho vyndat a číst. Znal obsah zpaměti. Byl psán gruzínsky a to ho přesvědčilo o tom, že je autentický. Kolik Američanů by psalo gruzínsky? Dokonce kolik Rusů? Ne, to nebylo reálné.

Pak se Loihi

stane tím, co pro ni Arkadij Bor navrhl. Konečným řešením znepokojivé otázky vlády nad světem.
Dokonce ani v samém středu Pacifiku neunikl člověk těmto problémům. Jeden z montérů opustil velký hrnek kávy a japonský tranzistorák, aby si odskočil na toaletu. Rádio teď na chvíli přerušilo jazzovou hudbu a vysílalo zprávy. Zprávy nebyly Borovi po chuti o nic víc než kňouravá hudba. Byly stále stejné. Arabové obviňují Izrael z porušování vzdušného prostoru. Protesty proti vyvíjení vysoce technicky vyspělé zbraně. Stále stejné boje na stejných místech, v Latinské Americe, v Africe, v jihovýchodní Asii… Proč neříct ve světě – tím by bylo řečeno vše.
Bor zamžoural do slunka, které se zase začalo objevovat. Tyhle věci – to koneckonců není jeho problém.
Jeho problém se nacházel blíž – přímo v jeho kapse. Bor se protáhl na sluníčku a přemýšlel o vzkazu, který mu předal tlustý Japončík.

Nejdřív musí uvážit, jaké má vlastně možnosti. Jestli se rozhodne předat vzkaz bezpečnostní službě, bude muset vysvětlovat, proč už to neudělal dřív. Určité vysvětlení by se našlo. Mohl by říct, že nechtěl dát papír Jamesonovi Burfordovi, protože byl opilý. To by mohlo vysvětlit jeho chování aspoň po určitou dobu, přinejmenším dokud se nevrátili na Hermes.
Ale neřeší to, proč ho nepředal po návratu.
Zamyšleně spolkl poslední doušek kávy a hleděl na moře. Byl to uklidňující pohled. Hermes byla jedna z pěti hlavních lodí. Doplňovalo je dvanáct menších. Lodě se shromáždily kolem místa, jež leželo nad dosud nevzniklým ostrovem pod hladinou.
Největší byla samotná vrtná loď. Byla následnicí lodi Gomar Explorer, neutrálně pojmenovaná Sandusky, neboť toto jméno nenaznačovalo nic z toho, k čemu byla určena. Byl tu také plovoucí hotel Hermes, na němž se právě nacházel, a dále minolovka, používaná jako zásobárna, malý tanker, zásobující ostatní lodě palivem, a raketami vyzbrojený křižník jménem Alamagordo, jehož poslání nebylo sice zcela jasné, ale bezpochyby závažné. Bylo jisté, že rakety můžou být v případě potřeby odpáleny. Tak na co tu tedy je? Má odrazit ruský nebo čínský podmořský útok? Anebo – a při té myšlence Bor těžce polkl – poslat celou flotilu Projektu Vulkán ke dnu, kdyby se ukázalo nutné projekt zatajit?

Bor ovšem věděl, že zprávy v západních demokraciích nevysílají v sobotu, v neděli a ve svátky žádné novinky. Nikdo by je v tyto dny neposlouchal, a tak by to byla ztráta času. Proto se Bor rozhodl, že udělá to, co už řekl svému strážci. Vydal se nahoru na palubu.
Ještě z jednoho hlediska je současná situace lepší, než kdyby byl v Leningradě nebo dokonce v Tbilisi. Je tu příjemné podnebí. Nikde v celém Sovětském svazu nenajdeš slunce jako tady.
Paluba ubytovací lodě Hermes, na níž se Bor nacházel, byla na mírném moři zcela klidná. Několik lidí tu odpočívalo na nafukovacích matracích nebo lehátkách. Pili kávu. Bor nelibě nasál vzduch. Kafe! Jak podivná pravidla má americké námořnictvo. Ale protože nebylo nic lepšího, objednal si taky u obsluhy kávu, odnesl ji k zábradlí a hleděl na ostatní plavidla flotily. Prstem se dotýkal zmuchlaného vzkazu v kapse.