Usadil se

do prostředního křesla v první řadě. Trochu ho znepokojilo, když si všiml, že dosud nejsou připraveni. Civilní poradce doktor Frank Morford se ještě probíral svými disketami a černá poručice Mannerleyová s ním rozmlouvala hlubokým hlasem. Dokud byl Morford v místnosti, nic se samozřejmě nemohlo projednávat. Bor se usadil zpříma a ruce si opřel o kolena. Vypadal jako ztělesnění důležité osoby, jejíž svatá trpělivost je zatěžována poněkud přespříliš.
Konečně byli připraveni. Civilistu poslali do jiné místnosti na lodi, poručice zahrála na klávesnici a obrazovka na zdi místnosti se rozzářila. Postupně se na ní objevila nesrozumitelná data a pulzující barevné skvrny, jak přístroj vstřebával vstupní data. Nakonec se objevil obrázek, který měli studovat – simulace podmořské sopky, která ležela téměř půl míle pod nimi.

Ale kdyby si byl dovolil příliš mnoho, pravděpodobně by ho poslali někam jinam než do psychušky. Nakonec by to mohlo být horší i tady, uvažoval a jeho nálada se horšila, protože tihle Američani mají taky nepříjemné prostředky. Takové znepokojující starosti! Jak je svět nespravedlivý, když všechno, o co člověku ve skutečnosti jde, je věnovat se jednomu vědnímu oboru!
Ale špatná nálada ho začala opouštět. Cítil, jak při chůzi roste, hrudník se mu šíří a krok se stává pevnějším. Vstoupil do místnosti, kde ho očekával tým geologů, aby s ním probral poslední fotografie a počítačové simulace. Živě jim pokynul. „Pánové,“ řekl a k černé poručici z pomocných oddílů amerického námořnictva, která obsluhovala projekční plochu, dodal: „a dámo, samozřejmě. Pokud si přejete, můžeme začít.“

„A pak co?“ zeptal se Bor. Muž v roláku na něj upřeně hleděl. Pak pokrčil rameny. Takoví tupci. Jsou skoro horší než KGB! Důstojně řekl: „Takže pokud pro mě nemáte další nezbytné otázky, musím jít na poradu, která je ve dvě hodiny. Čtrnáctistou,“ dodal sám znepokojen efektem, který to vyvolalo.
Nikdo mu neodpověděl, ale když se otočil, že odejde, nikdo ho nezastavil.

Je vždycky lepší být při jednání s těmihle lidmi v ofenzivě, pomyslel si cestou do konferenčního sálu. Kdyby se tak choval v Tbilisi, kdoví, zda by nebyl dosud váženým vědcem ve své rodné zemi. Pak by se tyhle nepříjemnosti se vůbec nemusely stát. Jen kdyby se byl odvážil…

„Proboha!“

vykřikl Bor. „Od koho jiného? Musím vás požádat, abyste mi kladl smysluplnější otázky. Jsem snad já vinen tím, že je vaše bezpečnostní služba tak laxní, že se ke mně dostanou sovětští agenti, kdy se jim zachce? Co asi řeknete, když příště nepřijdou s dopisem, ale s pistolí?“ Rozhlédl se s částečně předstíraným pobouřením. „Mám očekávat, že mě budete ještě měsíce takhle obtěžovat a podezírat?“
Muž v roláku mlčel. Teprve po chvíli trochu pootevřel ústa. Snad řekl ne. Druhý muž řekl tiše: „Určitě ne měsíce, doktore Bore. Možná týden nebo dva.“

„Ovšem,“

řekl civilista. A zase studoval poznámky, zatímco se cívky točily naprázdno. „Profesor Yanami,“ pokračoval, „byl také identifikován jako pilot letadla, které narušilo zakázaný vzdušný prostor nad Projektem Vulkán, což se stalo včera. Zahnali jsme ho. Další vyšetřování této věci stále probíhá. Stále trváte na tom, že ho neznáte?“
„Já? Samozřejmě že ho neznám! Copak mám něco společného s nějakým venkovským univerzitním profesorem? Chápu,“ pokračoval Bor rozumně, „že je zajímavé, když tatáž osoba, která mi předala vzkaz od KGB, projevuje neobvyklý zájem o projekt. Je možné očekávat nějakou spojitost. Ale já o tom nevím nic.“
„Nikdo se o KGB nezmínil,“ prohodil muž v roláku. „Jak víte, odkud vzkaz pochází?“

Muž v roláku

se na chvíli odmlčel a studoval své poznámky. Nechal magnetofon běžet, i když nic nezaznamenával. Bor v duchu litoval promarněné pásky.
Pak civilista řekl. „Zjistili jsme totožnost muže, který vám vzkaz předal. Je to profesor David Yanami. Vyslechli jsme ho. Uvedl, že o původu vzkazu nic neví. Prohlásil, že mu ho dala žena, která mu řekla, že je to pro jejího manžela, a vás popsala jako svého muže. Ženu popisuje jako zhruba čtyřicetiletou, vysokou sto šedesát centimetrů, tmavých vlasů, snědé pleti, poněkud podsaditou. Můžete ji identifikovat?“
Bor rozhodil ruce. „Tak vypadá každá druhá žena v Sovětském svazu.“

Muž v roláku

na něj hleděl bezvýrazně. „Před dvěma dny jste dostal psaný vzkaz. Popište okolnosti,“ řekl.
Bor si povzdechl. „Už jsem to udělal,“ zamumlal, „ale když si to přejete – musel jsem jít na toaletu v hotelové hale. Když jsem močil, přistoupil ke mně velký muž, kterého neznám, a podal mi kus papíru. Podíval jsem se na něj, ale byl jsem opilý. Nečetl jsem ho. Později jsem ho našel v kapse, vzpomněl jsem si, co se vlastně přihodilo, a doručil jsem vzkaz zde přítomnému poručíku Youngbloodovi.“
Youngblood při zvuku svého jména vzhlédl, ale okamžitě zase pozoroval pásku. Civilista se zeptal: „Už jste muže, který vám vzkaz předal, viděl někdy dříve?“
„Ne. Nebo patrně ano, v hotelové hale. Nevzpomínám si určitě. Je to velký starý muž, Orientálec. Myslím, že jsem ho minul cestou na toaletu.“
„Viděl jste někoho, koho znáte, s výjimkou lidí, kteří participují na Projektu Vulkán?“
„Ne.“

Jakmile

vstoupil do místnosti, civilista se zeptal: „Jste Arkadij Borborašvili?“
„Jistě,“ řekl Bor. Všiml si, že poručík nemluví, ale pozoruje magnetofon. Cívky se otáčely. Kolik tisíc kilometrů pásky tihle lidé ročně spotřebují! Bor si bez vyzvání sedl, přistrčil si křeslo blíž k magnetofonu a zopakoval: „Jsem doktor Arkadij Borborašvili, technický poradce Projektu Vulkán. Dnes je třetího ledna přibližně dvě hodiny patnáct minut odpoledne havajského času.“

Oni ho ovšem čekat nechali. „Oni“ byl poručík, který mu první přikázal omezení pohybu, a spolu s ním neznámý bledý mladý civil v roláku, příliš teplém na havajské podnebí. Civilista se Borovi nepředstavil. Když Bor seděl v důstojníkově malé kanceláři a čekal, až ho po soukromém rozhovoru pozvou, aby se k nim připojil, v duchu doufal, že mu chtějí oznámit, že jsou jeho omezení zrušena. Ale takové štěstí neměl.

Nebylo mu to líto,

ale znepokojilo ho to. Ubytovací loď byla kdysi křižník a dosud byly ve všech kajutách zavedené telefony. Proč místo veřejného hlášení jednoduše nezvedli sluchátko? A proč uvádějí číslo kajuty, když každý na lodi ví, že kajuta 314 na palubě C je místnost bezpečnostní služby?
„Dohrajeme to později,“ řekl.
„Nechcete se nejdřív vyrovnat?“
„Ale ne! Nemůžu je nechat čekat. Řekl jsem později.“

Bor se otřásl,

když si vzpomněl, že jen o vlásek unikl Moskevské neuropsychiatrické klinice a injekcím haloperidolu indikovaným čtyřikrát denně – jako by měly co dělat s výrazem lásky!
Američané si patrně takhle nepočínají, ale Bor rozhodně neměl chuť zjistit, co v takovém případě dělají oni. Ten chlapec za to nestál. „Tak co?“ zeptal se přes rameno.
„Mám to,“ odpověděl Marvin. „Podívejte. Je to kukuřice….“
Erekce zmizela. Bor si zamyšleně sedl a zkoumal námořníkův výsledek. A pak napsal další slovo a po něm ještě jedno, a během deseti minut, i když se hrál scrabble niklákový, prohrál třicet dolarů. Takže nebyl smutný, když v reproduktoru zachrastilo, zapískalo a pak se z něj ozvalo: „Dr. Arkadij Bor. Dostavte se do kajuty č. 314, paluba C. Opakuji. Kajuta 314, paluba C. Konec.“

Velitel ostrahy

už se konečně stačil smířit s vyhazovem za nezabráněné ozbrojenému útoku na banku. Teď se snažil jenom přijít na to, jak se řečeného vyhazovu dožít. Mladý Tuk-an však dokázal přerušit obdivování vytouženého svalstva a rozhodl se jednat. Zavrhl první impuls, který mu nabízel odhození zbraně a útěk s pláčem za maminkou. Opatrně se natáhl a stisknul jedno z mnoha skrytých panikářských tlačítek, které konstruktér bezpečnostních opatření (zapůjčený toho času na dobu projektování z nedalekého ústavu pro mentálně vykolejené, sekce paranoia, podsekce těžká paranoia) v tomto případě umístil do prsní bradavky jedné ze sošek, které zdobily interiér bankovní haly.

„Tak už táhněte,“ řekl Bor nervózně. Vyhlédl chmurně okénkem na levoboku. Viděl jen člun, který někoho vezl od přistávací plochy pro helikoptéru na ubytovací loď. Borův hlavní zájem se soustředil na to, že dostával erekci. Občas nevěděl, zda si toho Marvin všiml. Ve skutečnosti to byl první krok k úspěšnému navázání kontaktu. Ale tento zvláštní přístup k navázání kontaktu ho stál Řád rudého praporu – a mohl ho stát mnohem víc.

Nebo dobrý

je to taky nahoře u hotelu Kona. Ale tam sou většinou turistický skupiny a některý kočky nechtěj, aby je ostatní viděli s námořníkem. Anebo když dete na východní pobřeží a nahoru kaňonem, narazíte na spoustu malejch městeček. Někdy tam vyhmátnete domorodou holku, se kterou je to moc pěkný. Anebo hipísky. Hipísky sou dobrý. Obvykle mívaj marjánku. Nejlepší místo na fetování je Maui, to je jasný, ale i na Velkým ostrově je jich dost. A pak je taky dobrej ten malej ostrůvek v zátoce u Hilu, občas tam pár chlápků zajede. Jsou tam taky kočky, akorát že některý máj opar nebo takový ty věci…“

Nikdo nechtěl

létat letadlem, které mohlo mít na palubě bombu. Majitelé aerolinií cedili krev při každém letu. Počet přepravovaných osob klesl na šedesát procent, pak na čtyřicet a klesal stále. Marvin dosud nedokončil odpověď na Borovu otázku. „Každopádně je na velkým ostrově spousta ženskejch,“ pokračoval. „Člověk de po plážích z černýho písku, a ty sou plný turistek. Akorát je problém, kam je vzít. V okolí Kilauea je to lepší. Je tam bab spousta a většinou maj auto, kde to s nima můžete dělat. Nebo můžete sjet dolů do strží, kde je pěkně a teplo a nikdo nemůže vidět, co tam děláte, protože je to tam jak v džungli.

Marvin

nezvedl oči od kamenů. „Cože?“
„Vsadím se, že máte na Waikiki pěkný kočky.“
Marvin naposledy prohlédl skládanku, zvedl oči a vyndal prst z pusy. „Nejezdím tam vůbec. Když tam letíte, můžou vás zabít.“
„Jsou tam potíže s letadly,“ pokývl Bor. Bylo to ve zprávách. Ti podivíni, kteří si říkají Maui Mau-Mau, postřelili šéfpilota, když vycházel z domu, a titíž lidé hodili Molotovův koktejl přes plot na zaparkované DC-9. Ani jeden pokus nezpůsobil velkou škodu. Benzin, z nějž byl udělán Molotovův koktejl, spálil několik kufrů v prostoru pro zavazadla a pilot se vrátil z nemocnice jen se škrábnutím na rameni. Ale Maui Mau-Mau vyhlásila, že aerolinie jsou kapu.

Nebo to jen

tak podobně vypadá? Každopádně tady na Vulkánu se zdá každý den jako sto let, ale nepustí vás odtud, protože vám nějaká hnusná osoba z KGB podstrčila vzkaz. Každý může dostat vzkaz. Nelze přece potrestat někoho, kdo se provinil jen tím, že přijal kousek papíru od cizince. A výsledek je ten, že je uvězněný na lodi a vyšetřují ho – zatímco třeba takový Marvin má pravidelné propustky a může jet na břeh. S nervními prsty, hladkými líčky a dlouhými řasami by se bezpochyby výtečně vyjímal mezi turisty.
„Jezdíte často na Waikiki?“ zeptal se z ničeho nic Bor.

Palubní dělník

si strčil koneček ukazováčku do úst a neodpovídal. Jmenoval se Marvin Poke. Byl to devatenáctiletý černoch a někde, nejspíš ve vlasech, měl pižmový olej.
Bor vzhlédl a odvrátil zrak. Plovoucí libido je něco strašného. Proč si jen Američani neuvědomili, že ho musí nějak zaopatřit? Dokonce i libido člověka, jehož Američanky neshledávaly dostatečně atraktivním. Žena v jeho kabině z jakéhokoliv přirozeného důvodu nemohla žádné potíže způsobit – pár žertů, to ano, ale takových, na které lze odpovědět pouze úsměvem nebo úsměškem. Ale mladík, a zvlášť tak atraktivní, který používá dráždivý parfém – ten mohl způsobit problémy, které už Bor nikdy nechtěl mít.
Být uvězněn na téhle lodi bylo opravdu strašné. Stejně tak byste mohl být v aulu, jedné z těch gruzínských horských vesniček, kde se lidé dožívají stovky.

Základní

sociální relaxací Arkadije Bora na ubytovací lodi Hermes byla společenská hra scrabble, při níž se sestavují slova z písmen. Bor vysvětloval svoji zálibu v této hře nutností zdokonalit se v angličtině. Do určité míry to tak bylo, ale byl to zároveň ten nejlepší způsob, jak vůbec někoho dostat do kabiny. Pak už se může stát leccos.
Ale po pravdě se nestalo nikdy nic. Několik málo žen v posádce se nezajímalo buď o scrabble, nebo o Arkadije Bora. Takže byl nucen hrát s jedním radistou, dvěma operátory sonaru nebo několika dělníky z paluby. Všichni to byli muži. Všichni samozřejmě vypadali dobře, a jak se Borovi zdálo, stále lépe. „Prosím,“ řekl Bor laskavě, „není tak obtížné hláskovat slovo. Jste na tahu, prosím.“

Pak se posadili

a podívali se jeden na druhého. „Že by to byl OTEC?“ zeptal se jeden. Vyslovil to jako av-teč.
Druhý potřásl hlavou: „Geotermální energie,“ řekl.
„Nebo možná navrtávají ropné ložisko – nebo dolují mangan.“
Muž v uniformě vnitra dodal posměšně: „A zásobuje je ponorka.“
„Nevíme, jestli ta ponorka vůbec někoho zásobuje,“ odporoval druhý. „Je to možná jenom běžná hlídka.“
„Nebo je to něco mnohem vážnějšího,“ poznamenal důstojník vnitra vážně.
„Potřebujeme víc informací!“ řekl první.
„Budeme je mít!“ opáčil důstojník ostře. „A teď se podívejme na další obrázek.“

Snadno rozeznali Davidovo malé letadlo v okamžiku, kdy se otáčelo, a helikoptéru, která k němu mířila. To však nebyly ty pravé zajímavosti. Daleko víc je zajímala dráha ponorky směřující k flotile. Pánové mezi sebou tiše rozprávěli a ukazovali každý detail buď ukazovátkem, nebo neobratnými prsty. Dráhu ponorky, vrtnou loď, bagry, čluny.