Ačkoliv byla Rachel tělem na ostrovech, její biologické hodiny tikaly stále v středním standardním čase. Digitální budík u postele ukazoval půl sedmé. Ten vnitřní si byl jistý, že bude jedenáct – což je zatraceně pozdě, aby byl někdo v posteli – a nedovolil jí znovu usnout.
Byla to škoda. Spala hluboce, beze snů – a bezpečně. Jakmile se zachumlala pod lehkou přikrývku, cítila se v bezpečí. Nebo měla aspoň takovou iluzi; a bylo lepší mít takovou iluzi, protože realita byla příliš ošklivá. Nejodpornější bylo, že spatřila na letišti toho muže, Oscara Marigušiho, či jak se jmenoval. Nebo aspoň myslela, že ho viděla, protože když to David ohlásil policii, nikdo ho nemohl nalézt.

Řešení tohoto problému

je možné několika způsoby. Jeden z nich je uložit malé množství plutonia do schránky a tu pak vystřelit do většího množství. (To byl princip bomby použité v Nagasaki.) Nebo lze obklopit skupinu malých kousků trhavinou, a když je tato trhavina chemicky odpálena, vrhne menší hroudy k sobě, takže se spojí a tak vytvoří nadkritické množství. (To je princip většiny atomových bomb.)
Je to skutečně velmi jednoduché.
Ovšem mnohem problematičtější je udělat to tak, aby bomba nemohla být nikdy odpálena náhodně, ale aby nikdy neselhala, když má být odpálena záměrně. Bylo také třeba vypracovat nezbytné pojistky a bezpečnostní zařízení, aby mohla být svržena z letadla.
Toho všeho dosáhli konstruktéři v roce 1945. Pak se dostalo vědcům, technikům i vojákům uspokojení, že připravili dosud největší člověkem způsobenou explozi, jakou kdy svět viděl. Ekvivalent čtyřiceti tisíc tun trinitrotoluenu byl svržen na bezbranné město Hirošimu.
Z moderního hlediska to byla malá bomba, vždyť neměla větší explozivní sílu, než jakou může mít skupina třiceti bombardérů B-24, svrhávající každodenně po dobu osmi nebo deseti měsíců bomby na cíl. Tato energie však nebyla dávkována po dobu několika měsíců, ale uvolnila se celá ve zlomku sekundy. Zdemolovala budovy, strhla mosty, spálila oči těch, kteří hleděli do epicentra výbuchu, a zabila desítky tisíc jiných.

To není tak mnoho. I ta nejmenší prskavka uvolňuje stomiliardkrát víc energie. Ale i v malé hroudě uranu je velký počet atomů, které se štěpí, takže mohou uvolnit energii dvaceti miliard prskavek.
To se děje v atomové bombě.
Ne všechny prvky – dokonce ani ne všechny atomy uranu – se štěpí snadno. Ale určité formy některých prvků se štěpí mnohem snadněji než jiné. Uran 235 a plutonium 239 se štěpí samy od sebe již tehdy, pokud k sobě přiblížíte to, co se nazývá kritické množství.
Dva základní inženýrské problémy byly následující: za prvé laboratorně připravit dostatečné množství uranu 235 a plutonia 239 a za druhé vyvinout mechanismus, který by držel menší množství (podkritická množství) odděleně, aby nemohla způsobit žádné škody, a spojit je až tehdy, když je bomba svržena. Pak se okamžitě sloučí do jedné hroudy, v níž se nachází nadkritické množství.

Jádro prvku

lehčího než uran – například železa – má větší vazebnou energii nukleárních částic než uran. Proto lze jádro uranu tak dobře štěpit, zatímco železo se štěpit nedá. Protože je tu mnohem pevněji vázán, má každý nukleon v jádru lehkého prvku méně energie k pohybu – kinetické energie, takže když se atom uranu štěpí na dva nebo více lehkých atomů, ztrácí každá částice jádra určitou energii. Energie, kterou ztrácí, je zhruba jeden milion elektrovoltů (psáno jako l MeV) na jedno jádro. Pro prvek stejně těžký jako uran to znamená asi 240 MeV na atom.

Jestliže sečtete dohromady všechny jednotlivé váhy každého protonu a neutronu v jádru atomu uranu (je lhostejné, který izotop vyberete) a pak přerovnáte tuto váhu s váhou celého jádra, zjistíte překvapující skutečnost. Celek váží méně než suma jeho částí. Nějaká hmotnost „zmizela“. Když se částice jádra sloučí, ztratí část hmotnosti, kterou mají jeho jednotlivé části.
Tato hmota ve skutečnosti nemizí. Einsteinův zákon o zachování energie říká jasně, že je to nemožné. Hmota se změnila v energii, „vazebnou energii“, která drží jádro atomu pohromadě navzdory skutečnosti, že protony se odpuzují tak silně, že by se v jiném případě jádro rozpadlo.

Proč to trvalo tak dlouho?
Spíš bychom se měli zeptat, proč se to stalo tak rychle, protože mezi inspirací autora sci-fi a dokončením zbraně stálo obrovské množství inženýrských i teoretických problémů.
Vědecké problémy, které provázely vznik atomové bomby, se daly jen velmi obtížně řešit, ale snadno jim každý porozuměl, když už byly vyřešeny. Spočívaly na Einsteinově velkém objevu, že hmota a energie jsou pouze různé formy téže podstaty.

V roce 1913

napsal H. G. Wells knihu Osvobození světa, v níž nastínil možnost použití atomových bomb. O dvacet let později si Leo Szilard na tuto historku vzpomněl, když přemýšlel o nových objevech v oblasti jaderné fyziky. Usoudil, že je skutečně možné takovou bombu zkonstruovat. O dalších dvacet let později Szilard a jeho spolupracovníci, kteří participovali na projektu Manhattan, dokončili vývoj atomové pumy a začali s výrobou. A v srpnu 1945 americký bombardér Enola Gay nalodil plod jejich zkoumání a pokusů a svrhl ho na japonské město Hirošimu. Doba, která uběhla od fikce k realitě, trvala čtyřicet let.

Opatrně rozložil blahopřání a pečlivě prohlédl vnitřek. Nebylo tam nic. Chvíli přemýšlel a pak vytáhl zmačkanou obálku z koše na papír. Pečlivě ji uhladil, zastrčil špičku propisovačky pod přilepený okraj a opatrně obálku rozdělal. Uvnitř bylo cosi napsáno maličkými kudrlinkovými písmeny, které nebylo v ohybu papíru téměř vidět.
Bylo to gruzínsky a stálo tam:
„Dopustil jste se pošetilého omylu. Neopakujte ho.“

Bor vzhlédl.

Nechal stranou změť elektronických údajů na obrazovce a začal otevírat dopisy. Výpis z bankovního účtu – aspoň něco uspokojivého. Účet z American Expresu – ten už nebyl tak uspokojující, protože byl tak maličký, že jasně ukazoval, jak málo měl příležitostí utratit nějaké peníze pro své potěšení. Vánoční pohled…
Vánoční pohled! Kdo z celého světa mu může posílat vánoční pohlednici, navíc podanou v Hilu s datem 1. prosince? Podpis chyběl. Blahopřání samotné bylo jedním z těch potřeštěných amerických komiksů. Když je rozevřel, hrozivě na něj vykoukl SantaClaus. Přání doplňovaly hloupé, kostrbaté verše o vánočních koledách. Ani se to pořádně nerýmuje, pomyslel si zamyšleně.
Náhle ho zamrazilo.

V Albuquerque se budu mít jistě dobře, dumal si pochmurně, když budou neustále v dohledu přinejmenším dva agenti bezpečnosti, a teď dokonce i tehdy, když si půjdu vyprázdnit močový měchýř.
Samozřejmě mu dovolí určité povyražení. Pokud sbalí nějakou štětku v hotelové hale, budou se agenti culit a vesele žertovat – a pak budou samozřejmě za dveřmi vedlejšího pokoje poslouchat, aby se ujistili, že při chirurgickém uvolnění potlačované sexuální touhy nevyžvaní nějaké relevantní informace. Ale i tato tolerance bude mít své meze. Pokud by se náhodou Bor seznámil u baru s nějakým pohledným mladíkem – pak to bude horší. Pak nemůže čekat žádnou shovívavost, úsměvy ani vtípky.

Něco z toho, co generál řekl, hlodalo Borovi v mysli. Určitá nesrovnalost. Bylo to něco okolo umístění zařízení? Lhostejně zíral na obrazovku se záznamy zjednání (o nich dostával pouze informační kopie, nebylo mu dovoleno, aby se jich účastnil), na sloupce dat pro počítačovou simulaci (která dodal civilní poradce Morford, nebo, pokud byla příliš důvěrná pro civilistu, tak snad ta černoška – ale rozhodně ne on) a tituly a výpisy, které mu vyhledávací programy našly v časopisech.

„Zajisté, generále Brandywine,“ řekl Bor formálně. A beznadějně. „A nyní, pokud mě omluvíte, mám v kanceláři nějakou práci.“
Skutečně měl v kanceláři práci, protože tam nějakou práci měl vždycky. Ale nebyl v náladě něco dělat.
Jak rychle a náhle se všechny okolnosti otočily proti němu!
Co se stalo teď? Že ho poslali pryč jako nějakého poslíčka, bylo zraňující, ale co se za tím skrývá? Sedl si před obrazovku a pustil si program s poštou. Bylo jí tam jako vždycky hodně, dokonce i nějaké opravdové poštovní zásilky, které došly odpoledne. Ale nic z toho nebylo opravdu důležité.

Sandia?

„Co máte se Sandií?“ vykřikl Bor.
„Pořádá se tam seminář,“ kývl generál. „Přišel čas, abychom oznámili našim velitelům, jak si celý projekt stojí. Kdo by to lépe svedl než vy?“
„Ale nikdo mi nic neřekl.“
„Říkám vám to nyní,“ usmál se generál. „Překvapujete mě, Arkadiji. Domníval jsem se, že vás to potěší. Nakonec je toho ještě hodně na práci v Albuquerque. Neochutnáte pravé mexické jídlo, dokud neokusíte kuře na guacamole a čokoládě v La Dueně. Slibuji vám, že se tam budete mít dobře. A až se vrátíte zpátky, zkontrolujete umístění zařízení a pak provedeme ověřovací test – uvidíte, že vám čas uteče jako voda.“

Generál se tvářil tolerantně, ale pobaveně. „Přece nemůžete být na dvou místech najednou. Takže váš asistent bude obsluhovat vysílač a vy přijímač, místo aby to bylo opačně. Co na tom vidíte špatného?“ zeptal se žoviálně, ale když Bor otvíral ústa, aby odpověděl, odpověděl za něj. „Nic špatného na tom není,“ řekl s definitivní platností. Hlas zněl stále ještě přátelsky. Ale oči už přátelsky nehleděly.
Borový oči se zaleskly a pak se smutně a rezignovaně zavřely. „Já se z tý lodi už nikdy nedostanu,“ řekl beznadějně.
Generál byl znovu příjemnost sama. „Copak někdo tvrdí něco takového? Pořádá se schůzka v Sandii a vy tam musíte vysvětlit technickou stránku projektu.“

„Já vím. Říkali to ve zprávách.“
„A my si nejsme jistí, zda za tím nevězí komunisté, rozumíte? Jste pro nás velmi cenný. Nemůžeme vás vystavit takovému riziku.“
Srdce Arkadije Bora pokleslo. Ale pokoušel se zabodovat aspoň trochu. „Samozřejmě že musíme provést ověřovací test. Předpokládám ale, že mi aspoň dovolíte odjet na velký ostrov, abych tu monitoroval přenos.“
„Přenos, příjem,“ usmál se generál. „Copak záleží na tom, na kterém konci drátu jste?“
„Musím protestovat, pane generále. Nemůžu pořádně dělat svou práci, když musím být na téhle hloupé lodi!“
„Ale samozřejmě že můžete, Arkadiji,“ uklidňoval ho generál.
„To je nemožné! Ověřit kódování je to nejdůležitější, co musíme provést.“ A je to pravda, pomyslel si. Neřekl ale, proč je to téměř jediná součást Projektu Vulkán, která může být skutečně vyzkoušena. Pro ostatní části bude první test jediným – a taky posledním.

„Takže vydáte nové rozkazy? Buďte tak laskav. Neexistuje žádný opravdový důvod držet mě stále na této lodi, to přece víte. To, co dělám tady, můžu stejně dobře a mnohem pohodlněji dělat v kanceláři na Honolulu, nebo ještě lépe v San Francisku nebo New Yorku.“ To byla pravda. Tvar podmořské hory, měření její hustoty, pevnosti a chemického složení, odchylky a tlaky při testech vrtání, to všechno byla jen čísla a čísla je možné zpracovávat kdekoliv.
„Ale je tu ještě ověřovací test,“ připomněl mu generál.
„Ano, jistě, ale…“
„Ale,“ řekl generál s politováním, „obávám se, že neposuzujete situaci ze všech aspektů. Je mi jasné, že byste byl raději na Waikiki – to vám nikdo nemůže vyčítat. Ale na ostrovech právě v této době velmi aktivně působí teroristé.“

„Samozřejmě, generále,“

odpověděl Bor okamžitě. Nebyla to příjemná vyhlídka. Pokud s ním chce generál mluvit soukromě, nebude to patrně nic radostného. Porada, jakkoliv byla krátká, v něm zanechala špatný pocit. Jak zoufale ti Američani chrání vlastní kůži! Požadují na něm ujištění, které jim nemůže dát! Kdyby opravdu došlo k nějaké nehodě, budou potřebovat obětního beránka. Na kohopak asi ukážou prstem?
Na vrcholku schůdků – spíš žebříku, opravil se zlostně – se zeptal: „Chtěl jste se mnou mluvit soukromě, pane generále?“
„Jistě, Arkadiji,“ usmál se generál. „Kapku jste zamotal hlavu našim chlapcům z bezpečnostního, ne?“
„Oni to berou takhle? Podívejte se, generále, když mi pokládají pošetilé otázky, nemůžu na ně pořádně odpovídat.“
„Samozřejmě,“ souhlasil generál vlídně a Boroví se ulevilo u srdce.

„Aby bylo jasno, Arkadiji,“ usmál se generál Brandywine, „ptám se jen, zda byly provedeny dostačující studie ze všech možných aspektů.“
„Osobně jsem si naprosto jistý, pane generále, že zařízení je možné umístit. Jak také víte, je už připravený i ověřovací test. Nechci nést zodpovědnost za další mrhání časem.“
„Samozřejmě.“ Generál se usmál dokola místnosti a zvlášť na poručici. „Rád vás zase uvidím,“ řekl a přehlédl celou místnost včetně party geologů. Borovi řekl: „Jestli už tahle schůzka skončila, rád bych, kdybyste mě na moment doprovodil na palubu, užít si trochu sluníčka.“

Bor se nepřívětivě podíval

na šéfa vrtačů, který samozřejmě hleděl někam mimo.
Pochopitelně. Všichni chtěli, aby Arkadij Bor na sebe vzal všechnu odpovědnost. No dobrá. „Nemyslím, že k tomu dojde, pane generále,“ řekl a snažil se, aby jeho hlas zněl stejně přesvědčivě jako generálův. „Ne, mohu to říci s větší určitostí. Předložili jsme údaje specialistů v geologii, tektonice, seizmologii, prostě v každém oboru, který se nějak k tomuto předmětu vztahuje. Všichni se shodli, že místo C je optimální. Samozřejmě ho průběžně monitorujeme. Pokud by se situace zhoršovala, máme prostředky na to, abychom zařízení vyjmuli a umístili jinam. Ovšem má-li být zařízení efektivní, existuje kritická vzdálenost od kapsy s magmatem, kterou nemůžeme přesáhnout, takže v určitém případě může nastat minimální nevyhnutelné riziko.“

„Promiňte,“

ozval se ode dveří nový hlas, znějící plně a uhlazeně. Bor vyskočil, otočil své křeslo a spatřil, jak se ve dveřích podmanivě usmívá generál Brandywine.
„Prosím, pane generále? Co byste rád řekl?“
Generál se obvykle pohyboval někde na flotile, ale většinou ho nebylo vidět. Čeho byl vlastně generál, to Borovi nikdo nikdy neřekl, ale dobře věděl, že když k někomu mluví, pak ten druhý naslouchá velmi pozorně. Bor si počínal taky tak. „Oh,“ řekl generál „jen jsem se chtěl na něco zeptat. Co se stane, když umístíme zařízení do bodu C, a pak se tam utvoří nový kráter? Zničí to zařízení? Nebo se stane ještě něco horšího?“

„Zařízení je připraveno k umístění do místa C,“ řekl vedoucí party vrtačů. Poručice, která tam byla proto, aby mluvila, když byla tázána, poslouchala s hlavou na stranu. Bor přikývl.
„Hlasoval jsem pro, i když nejsem specializací geolog.“
„Podle kritérií, která jste nám poskytl, je to to nejlepší možné umístění,“ řekl vedoucí vrtač, aby ukázal, že to není jeho záležitost. „Ostatně vy jste tu od toho, abyste nám řekl, zda nálož nenaruší geologické podloží. Můžete nám garantovat, že nehrozí předčasná exploze? Nebo že se při ukládání nálože nezvýší vulkanická aktivita?“
„K předčasné explozi zcela jistě nedojde,“ řekl Bor opovržlivě. A pak vrátil smeč. „Co se týče zvýšení vulkanické aktivity, co můžu říct? To je riziko, které musí nést geologie. Nikdy jsem netvrdil, že žádné riziko neexistuje.“

Simulace ukazovala výtok magmatu a lávové kapsy sopky v barvách. Jak poručice Mannerleyová otáčela obrazem, jasně se třírozměrně zobrazovalo, kde jsou rezervoáry magmatu a v kterých místech se nové výrony magmatu snaží prodrat k povrchu. V místě, kde byla kůra nejtenčí, zastavila poručice rotaci. Povrch Loihi poznamenaly tři jasně modré jizvy. Poručice obraz ještě víc zvětšila a poznamenala: „Tři oblasti našeho zájmu jsou označeny modře.“
„Ano, jistě,“ řekl Bor nedůtklivě a rozhlédl se po týmu geologů. Všichni to věděli. Místo A bylo u základny hory a mezi ním a nejbližší kapsou leželo půl míle mrtvé skály. Místo B, v půli svahu, bylo necelých sto metrů od nejbližšího rezervoáru. Místo C, na čtvrtině cesty kolem hory od místa B, bylo jakýmsi kompromisem. Vzdálenost k magmatu byla něco více než dvě stě metrů, ale nacházel se u něj zlom.