David spal velmi špatně – vstal aspoň šestkrát za noc a volal na policii, aby se zeptal, jestli je něco nového s Rachel Chindlerovou. Vždycky dostal stejnou odpověď. Když zavolal naposledy, už svítalo. Budík měl natažený na sedmou. Takže když po několika minutách vrzly dveře, byl stále ještě v županu. V dlani držel šálek instantní kávy.
Byla to mladá policejní seržantka Nancy Cheeová.
„Našli jste ji?“
Nancy lítostivě potřásla hlavou. „Ne. Ale objevilo se něco nového, co by mohlo souviset s jejím únosem. Znáte Alicii Patter-sonovou?“
Ode dveří se ozval šouravý zvuk. Vstoupila Kuši. V muumuu velikosti teplovzdušného balonu vypadala majestátně. „Samozřejmě ji zná. Je to přítelkyně našeho vnuka. Dej mi taky šálek, Davide.“ Nalila si z konvice a naslouchala přitom policejní seržantce.
„Alicii Pattersonovou včera zatkli při pokusu ukrást auto.“
„To je mi líto. Jste si jistá, že to tak bylo?“ řekl David překvapeně.
„Ale jistě, doktore Yanami. Otevřela toyotu na parkovišti Hertzů na letišti. Odvedla dobrou práci, spojila dráty od zapalování, ale musela být nervózní. Každopádně při výjezdu na silnici narazila do poštovního náklaďáku a pokusila se ujet. Všechno to viděli policisté z auta.“ Zaváhala. „Jde o to, že ona a váš synovec Albert jsou na seznamu havajských nacionalistů.“
„Proti tomu neexistuje žádný zákon,“ řekl David instinktivně a pak pokrčil rameny. „Omlouvám se. To je reflex. Chcete tím naznačit, že je Lono zapletený do únosu?“
„Právě na to se vás chci zeptat. Pattersonová vypovídá, že se chtěla jen projet, ale to nezní logicky. V jejím charakteru není nic, co by takovému jednání nasvědčovalo.“
„To není,“ souhlasil David. „Je to hezké děvče. Takové vážné.“
„A taky se ztratilo auto blízko Waimey. Farmářský náklad'áček. Popis odpovídá nákladnímu autu, které viděli na univerzitním parkovišti.“
Davida to zmátlo. „Myslíte, že Alicie ukradla oba automobily?“
„Ne – mohla to být ona, ale my nepředpokládáme, že by unesla paní Chindlerovou. Právě v té době byla na policejní stanici a paní Chindlerová s ní prokazatelně nebyla.
Spíš to vypadá tak, že únosce odvezl paní Chindlerovou v náklaďáku a pak někde čekal, aby vyměnil auto. Pattersonová měla obstarat to druhé auto, ale byla uvězněna. Samozřejmě jsme rozeslali popis náklaďáku na všechny strany, hned jak jsme ho dostali, ale není po něm ani památky. Téměř to vypadá, jako že je tu ještě třetí parta, která opatřila auto, nebo že paní Chindlerová a její únosce či únosci jsou stále ještě v náklaďáku. Pokud tomu tak je, nemůžou s ním jet daleko.“
„Na druhé straně,“ řekl David pomalu, „vy předpokládáte, že se můj synovec podílí na únosu. Pak se patrně domníváte, že se podílel i na únosu letadla.“
„Musíme uvážit každou možnost,“ omluvila se seržantka Cheeová. „Jedna věc je jistá. Ten, kdo unesl paní Chindlerovou, věděl, kde ji najde. Kdo všechno to věděl?“
„Samozřejmě já. Frank a jeho sekretářka. Víte…“ Zarazil se. „Jo, a řekl jsem to důstojníkovi na Lymanově letišti, myslím. A jeho sekretářce taky. Chtěl jsem tím urychlit řešení toho problému, abych se mohl rychle vrátit do Frankovy kanceláře a vyzvednout Rachel.“
Seržantka jen zírala. „A každý z nich to mohl říct komukoliv dalšímu. Nu dobrá. Přinejmenším jste to nezveřejnil v novinách.“
„Neměl jsem důvod, abych se o tom nikomu nezmiňoval,“ odsekl David.
„Samozřejmě že ne. Řekl jste to ještě někomu?“
„Ne, mám dojem, že ne,“ odpověděl David a uvažoval. „Vždyť jsem nikoho jiného neviděl.“
„Viděls mě, Davide,“ řekla jeho babička a cpala si tabák do dýmky. David se na ni podíval zděšeně.
Seržantka se rychle zeptala: „Copak vy jste se o tom někomu zmínila?“
„Bohužel ano,“ řekla Kuši těžce. „Volal mi Lono. Mluvil dlouho – a velice přátelsky. Už dlouho jsem si s ním tak hezky nepopovídala. Řekla jsem mu, kam vahiné šla.“
Zatímco Nancy Cheeová telefonovala na stanici, David seděl a zíral na svoji babičku. Vyndala dýmku z úst a vrátila mu pohled. „Víš, Davide, tys měl pravdu. Udělala jsem velkou chybu.“
„Nic jsi mi neřekla!“

Žena z KGB se mu s chraplavých sténáním převalila do klína. Zděšeně ucukl a naklonil se dopředu, aby viděl co se děje.
Viděl toho jen velmi málo a jen kratičkou chvilku, protože ho muž s baseballovou pálkou okamžitě odstrčil. Ale to, co zahlédl, ho udivilo.Muž, s nímž mluvil řidič, byl strážný. Studoval doklady, které mu řidič podal. Na hlavě měl bílou helmu s nápisem Army MP.
Ohnivý kruh, který obklopuje vhloubení Tichého oceánu, je zásobován velkým teplem a tlaky zevnitř Země. Existují i jiné ohnivé kruhy. Nejsou přirozené, jde o lidské výtvory. Ten oheň je atomový. A neobklopují oceány, ale národy.
Smysl atomové zbraně je jako smysl každé zbraně – přinutit někoho, aby dělal to, co chci já. To je doktrina force majeure. Funguje dobře – nezávisle na tom, zda to, co chcete, je správné nebo morální, a stejně tak nezávisle na tom, co chce ta druhá strana, pokud není taky ozbrojena. Pak všechno, co je možné dělat, je, že jeden druhého zabíjí.
Existence Spojených států například velmi nevyhovuje Sovětskému svazu. Pokud by Svaz byl jedinou atomovou supervelmocí na světě, pak by mohl bez problémů vnutit svoji vůli jiným, nebo dokonce všem národům.
Jediná atomová balistická střela, která by dopadla na jedno město, by ukázala, kdo je tu pánem. A pokud by se ještě potom vyskytl nějaký odpor, bylo by po ruce nejméně deset tisíc dalších raket, aby lekci zopakovaly. Zásoba raket každé atomové supervelmoci je větší než počet měst. Může Čína projevit známky neposlušnosti? Pak Peking zmizí a ostatní se postaví do lajny. Pokusí se Polsko utrhnout se ze svého řetězu? Pak vymažeme Varšavu. Spojené státy by i bez nukleárních zbraní představovaly určitý problém, ale se zničeným a umírajícím Washingtonem, New Yorkem, Chicagem a Los Angeles by ta města, která by přežila, už žádné problémy nedělala.
Rovnováha oboustranně pojištěné destrukce ničí každou takovou moudrou kalkulaci – na obou stranách. Rakety zaměřené na západní města jsou stejně bezmocné jako rakety zaměřené na Moskvu, Havanu či Hanoj.
Bezatomové války stále existují. Probíhají v Africe a Latinské Americe, ve Vietnamu a Afghánistánu, téměř všude s výjimkou teritorií supervelmocí. Ale mezi obry přerostla síla nukleárních zbraní veškeré úvahy. Námořní síly už dnes proti sobě nemohou bojovat. Jediný raketový křižník podobného typu jako americký Columbus má sám dost síly na to, aby zvrátil výsledek jakékoliv námořní bitvy v historii. Armády, jakkoliv mocné, jsou obklíčeny. Jaký má význam vyhrát bitvu, když byla zatím zničena země vítězné armády?
Po čtyřicet let se dvě supervelmoci pokoušejí odstrašit jedna druhou. Kruhy zbraní, kterými se navzájem obklopují, jsou stále těsnější. Atomové Pershingy II na jedné straně hranice a sovětské S S 20 na druhé. Ponorky jedné velmoci obkličují pobřeží té druhé a jejich atomové rakety jsou stále v pohotovosti, ať v teplých nebo chladných mořích, dokonce i pod arktickým ledem. Sovětské ponorky Tajfun a americké ponorky třídy Los Angeles mohou proniknout ledovým krunýřem, aby odpálily své válečné hlavice. V jisté době má jeden národ určitým způsobem víc zbraní než ten druhý. V takovém případě ten druhý zdvojnásobí své úsilí a dosáhne částečné momentální převahy.
Nic se nezmění. Rovnováha teroru malé změně odolává. Je to jako když potkal americký voják obránce Vietkongu v podzemních bludištích Vietnamu. Nebyl prakticky žádný rozdíl v tom, jestli měl jeden šest ručních granátů, zatímco druhý jen čtyři. Nepřežil ani jeden.
Dosažení skutečně významné výhody se vždy vyhýbá oběma supervelmocím, protože každá disponuje takovou silou, aby mohla zničit tu druhou – ovšem s tím, že bude na oplátku zničena i ona sama.
Teroristické skupiny unášejí jednotlivce a používají jich jako rukojmích, prosazují svoji vůli hrozbou jejich smrti. Supervelmoci se jednotlivci nezabývají. Mají jako rukojmí národy.

Když zatáčela kolem rohů,

aby vyjela, Bor se pokusil trochu vztyčit a rozhlédl se kolem. Dodávka neměla po stranách okna, ale nebyla v ní úplná tma. Z osvětlených ulic do ní pronikalo dostatek světla oddělením pro řidiče, takže si Bor mohl prohlédnout oba muže, kteří tam byli s ním. Byli velicí, měli bronzovou pleť a vypadali spíš jako Orientálci. Jeden stále ještě třímal baseballovou pálku, zatímco druhý zvědavě zkoumal ženin smrtonosný deštník. Bora si vůbec nevšímali.
Takže se dostal z bláta do louže. Bor si uvědomil, že osoba, která o něm podala zprávu KGB, zatelefonovala ještě někomu jinému. Tihle muži tedy nemohli být nikdo jiní než teroristi, kterých byly plné noviny. Začalo mu být nevolno.
Když chytil dech, vykřikl: „Vy jste ti Maui Mau-Mau?“
Muž s baseballovou pálkou se zasmál. „Kamehameha Korps, ty bílý prase,“ opravil ho.
Bor nad tím rozdílem mávl rukou. „Každopádně mě poslouchejte. Ta žena je agentkou KGB. Musím vám poděkovat, že jste mě před ní zachránili.“
„Drž hubu,“ řekl muž klidně.
„Věřte mi! Slibuju vám, že za to budete dobře odměněni, jen musíme zajet někam k telefonu, abych mohl zavolat svého bezpečnostního důstojníka.“
Muž už nepromluvil. Jen se usmál a zvedl hrozivě pálku. Bor vyděšeně zavřel oči. Co se má stát, stane se a on už to nemůže nijak ovlivnit.
Nicméně bylo zvláštní, že se muž usmál. Bor si ten úsměv nedovedl vysvětlit. Pochopil, až když o půl hodiny později dodávka zpomalila a zastavila. Mezi řidičem a někým venku proběhla šeptaná domluva.

„Půjde o místa, jako je Afghánistán, Polsko a Československo? A o jednostranné odzbrojení, takže si Američani nechají své křižující rakety a řízené střely? Myslíš, že Sovětský svaz musí kapitulovat?“
„A proč ne,“ opáčil. „Kapituloval by kvůli svobodě.“
Zasmála se. Byl to kovový smích „Kvůli svobodě, kterou bys ty ukořistil, samozřejmě,“ řekla krutě. „Takové svobodě, která by ti umožnila groteskní sexuální akty do úst a zadnic mužů – nebo snad dáváš přednost ženským, Bore? Že to pro tebe dělají! Jsem z tebe znechucená. A teď mazej do auta.“ Pokynula napřaženým deštníkem a pak jím Bora píchla.
Bor poslušně vstal. Byl poražen na všech frontách.
A přece…
A přece, uvažoval, přece z toho můžu něco vytěžit. Předpokládejme, že udělám, co se po mně chce. Pokud budu chytrý a opatrný, Američani se to nemusí nikdy dozvědět a já můžu žádat určité záruky. Snad bych mohl chtít i něco víc, přemýšlel, když kráčel podél pomalované dodávky k ženině toyotě. Peníze? Proč ne? Určitě by mi tajné fondy KGB mohly nabídnout měsíčně pár tisíc dolarů, řekněme na účet do Švýcarska.
To ho rozveselilo. A také by mi mohli dát určité záruky, že se dceři nic nestane …
Podivil se, když náhle uslyšel tlumený výkřik ženy, která šla za ním.
Otočil se a strnul. Plážoví povaleči přerušili hovor s dívkou u pultu a blížili se k nim. Dveře dodávky se otevřely a vyskočil z nich velký chlap, který prudce udeřil jeho společnici do zátylku čímsi, co vypadalo jako baseballová pálka.
A pak už se všechno udalo rychlostí blesku. Velký muž popadl ženu za ramena a vtáhl ji do dodávky. Hoši od pultu vzali Bora z každé strany za jednu ruku a táhli ho za ní. V mžiku byl uvnitř a dveře se za ním zavřely.
Uvnitř dodávky bylo několik matrací a dřevěná lavice podél jedné stěny. Dva muži si sedli na lavici a bezvědomou ženu hodili na matraci. Jeden chlapík se vydrápal na sedadlo řidiče a nastartoval. Bora nechali potupně klečet na další matraci. Zamotala se mu hlava, když dodávka zrychlila, jak opouštěla parkoviště lokálu Sam's All-Nite Drive-In.

Pokrčila rameny a lokla si 7-Up. „Jestli skončí tvůj prohnilej život, bude to jen požehnání. Ale to se nestane. Stát má zájem i na takových, jako jsi ty. Nežádám, aby ses obětoval. Nezastřelí tě. Prostě mi budeš podávat zprávy a informace.“ Naklonila se a poklepala mu na ruku. „Jsi nějak nervózní, Arkadiji Semjonoviči. Dal by sis injekci haloperidolu, aby tě zbavila tenze?“
„Ne! Co ode mě chcete?“ zachroptěl.
„Já? Já nechci nic. To tvoje vlast od tebe něco potřebuje, Arkadiji Semjonoviči. Je to jen maličkost.“ Podívala se na hodinky. „Za malý okamžik odjedeme někam, kde můžeme mluvit otevřeně a nikdo nás nebude rušit. Pohovoříme si. Ty a já a ještě několik jiných, kteří mají zájem o Projekt Vulkán. Nic víc. Jenom hovor mezi přáteli. Pak tě vezmem zpátky na letiště, takže chytíš letadlo do Hila, a nikdo se nic nedoví.“ Odmlčela se a hleděla na něj pobaveně – nebo to bylo opovržení? „Ani ses nezeptal, jak se má tvoje dcera,“ řekla.
Pokrčil rameny a vyhnul se jejímu pohledu. Měl za sebou velmi dlouhý a únavný den a byl fyzicky vyčerpaný. Jak se to tak zvrtlo, že se dostal do téhle špinavé díry, kde řvou a žertují chuligánští playbojíčci s prodavačkou, a jeho vlastní život visí na vlásku!
„Jistě,“ kývla žena, „člověk jako ty se nezajímá o život jiného člověka. Rozhodně ne, když se jeho myšlení zabývá tak obrovskými věcmi, jako je zničení rodné země, dělnické třídy a možná i celého světa! Je to hanba, Bore!“
Popíchlo ho, jak hloupě to pochopila. „Ale tak to není! Je to přesně naopak! Copak nevidíte, že tím zachráníme svět? Nukleární válka je zastaralá. Nukleární zima by zabila každého, jen kdyby se vypálilo několik set raket…“
„Jakoupak jsi našel lepší cestu? Takovou, že potřebuješ jen jednu bombu, abys všechny zabil? Klaním se ti Bore!“
„Ne! Vulkán nezabije ani jednoho člověka! Má jenom zničit úrodu! Nebudou žádné žně! Nebudou poškozena města, továrny, dokonce ani raketové základny!“
Její výraz nyní vyjadřoval čisté opovržení s trochou strachu.
„A když nebudou žně, nebudou snad sovětští lidé hladovět?“
„Jen když si nedají říct! V Americe, Austrálii a Latinské Americe jsou obrovské zásoby obilí – rozhodně je ho dost, aby uživilo lidstvo po celý rok. Nebude se plýtvat zrním na krmení zvířat, takže budou snědena zvířata. Rok nebo dva bude jíst každý chleba místo steaků – je na tom něco hrozného?“
„Jo? A jakpak naši sovětští lidé to obilí dostanou? Copak můžeme říct Američanům: Ó ano, teď jste na tom dobře, vidíme, že jste ve výhodě, tak nás prosím nakrmte?“
„Samozřejmě to bude něco za něco,“ zamumlal Bor.
„A co? Tak mluv, Bore!“
Znovu pokrčil rameny, tentokrát mnohem rozmrzeleji. Ta ženská prostě odmítá rozumět. Oč snazší bylo vysvětlit tyto věci týmu z Pentagonu nebo výboru Kongresu. Lidem, kteří na vás nemíří zbraní, a v dobře osvětleném klimatizovaném konferenčním pokoji zařízeném kůží čalouněným nábytkem. „Uzavře se diplomatická smlouva,“ řekl. „Vulkán umožní podepsat smlouvu o odzbrojení. Američani snad budou požadovat změny dislokace nějakých vojenských oddílů…“

„Ne, tak daleko jsi ještě nedospěl,“ souhlasila. „Dostal ses do potíží kvůli svým nechutným sexuálním praktikám, nemám pravdu, Arkadiji Semjonoviči? A jsi v nich zase!“ Potřásla hlavou a pak mu naznačila, aby se zvednul. Vedla ho k pultu, kde objednala pro sebe limonádu a Borovi další kávu. „A teď,“ řekla, „si sedneme a pohovoříme si, drahý příteli.“
„Nejsem váš přítel!“
„Ale budeš, Arkadiji Semjonoviči. Logika situace to vyžaduje.“ Lokla si z papírového šálku, ušklíbla se a vyhodila polovinu ledu na asfalt.
„To víš,“ řekla, „ti tví pederastičtí kamarádi nevědí, co je loajalita. Jakmile tě vidí, hned mi zatelefonují. Možná stejně tak telefonují i jiným, kdoví?“
„To jistě ne!“ protestoval, ale jeho žaludek byl jiného mínění. Vyčichlé nestravitelné kafe v něm leželo jako olovo.
„Takoví, jako jsi ty, nemají žádné přátele,“ řekla vážně. „Ani Američani nemají rádi takové svinstvo, jako jsi ty, Bore. Tvoje záznamy o hospitalizaci jsou stále k dispozici. Snadno se můžou dostat do rukou CIA.“
„To nebude mít žádný význam,“ zaprotestoval.
„Samozřejmě že bude! A bude to pro tebe moc zlý. Ale nabízím ti řešení. Pomůžeš své vlasti, jak to od tebe požaduje. Nebo si myslíš, že jen proto, žes procestoval několik tisíc kilometrů, nejsi už nic povinován vlastnímu státu?“
„Ale pokud budu pro vás pracovat jako vyzvědač, tak mě zastřelí.“

Bor

Ale Bor sám se lišil od mladistvé guerilly a nacisti naštěstí Gruzii neovládli. Jeho příbuzní byli pozapomenuti. Dostal možnost navštěvovat preferované školy, které vedou ke kariéře. Ne k vojenské kariéře, to věděl malý Arkadij moc dobře, protože si dovedl vzít příklad ze svých příbuzných.
Když byl jako nemotorný mládenec předveden před samotného Vševědoucího, on a dvacet dalších, aby obdrželi vyznamenání za trvalou politickou aktivitu a dobré školní výsledky, byl to právě Arkadij Bor, koho Stalin vlastní rukou pohladil po hlavě. Bylo to proto, že byl také Gruzínec? Nebo že byl na svůj věk velmi malý a Stalin dával přednost lidem, kteří byli menší než on? Na tom nezáleželo. Hlava, kterou pohladila vlastní Stalinova ruka, se však stala pro učitele i spolužáky svatou, takže Bor bez potíží skončil jako primus třídy.
Samozřejmě, čekaly ho ještě zlé časy – po tom odsuzujícím Chruščovově „tajném“ projevu, v němž odhalil Stalina, a zvláště pak o mnoho později, když asistent v laboratoři hrozil, že řekne, co spolu s Borem prováděli tu noc, když již všichni odešli…
Potil se v kabátě, ve kterém mu ještě ráno bylo zima, a náhle se s trhnutím probudil s úlekem, že si dovolil na chvilku si zdřímnout.
Toyota, která stála zaparkovaná u obrubníku, už tam byla příliš dlouho. Bor vstal a podíval se dovnitř.
Dveře na straně řidiče se otevřely. Vystoupila žena, která přišla Borovi trochu známá. Že by ji už někdy dřív viděl? Vysoká, tmavá, se zahnutým nosem – jistě! Měla červené večerní šaty!
Tak mu ji popsal jeden z agentů bezpečnosti. „Výborně, Arkadiji Semjonoviči,“ řekla s úsměvem plynnou gruzínštinou. „Měl jste dost času sám pro sebe, nebo ne?“
Klesl zpátky na lavici.
Od doby, kdy dospěl, uvažoval o tom, jaký je to asi pocit, když člověk o půlnoci zaslechne zaklepání na dveře nebo ucítí ruku na rameni, když odchází z práce. Říkal si, jaké to asi bylo, když zatkli otce jeho kamaráda ze školy nebo manažera v továrně, kde pracoval jako mladík. KGB sebrala stovky dalších, sousedy, rodiče přátel, známé ze školy nebo z práce – a každý z nich bez sebemenšího odporu kráčel tam, kde ho očekával pouze beznadějný konec.
Nyní to věděl. Nedokázal pohnout ani prstem. Všiml si, že žena má přes rameno kabelku a úhledně složený deštník, který drží namířený jako zbraň. Věděl, co ten deštník ve skutečnosti je. Ale to, že celý ztuhl, nebylo dáno strachem, že bude na místě zastřelen. Bylo to jako znecitlivění. Ani jediný sval jeho těla se nechtěl pohnout.
Pestrobarevně pomalovaná dodávka zastavila se zaskřípěním brzd na místě zákazu parkování. Vystoupili z ní dva urostlí mladíci a prohodili několik vtípků s dívkou u pultu. Bor na ně zamyšleně hleděl: jak nádherně se musíte cítit, když nemáte v hlavě nic jiného, než jak nabalit holku a pak snad ještě ukradnout nějaké prachy na drogu.
„Mluv, zrádče!“ přikázala mu
„Nejsem žádný zrádce,“ protestoval.

V pokoji si sedl na okraj postele a rozhlédl se kolem. Byla to ošumělá místnost. Hala byla celkem okázalá, ale pokoj vypadal skoro jako vězeňská cela, maličká krychle s bílými stěnami.
V koupelně byla kapsle s tekutým mýdlem jako někde na veřejném záchodku – bylo to docela jiné než v hotelu Ilikai. Ale neměl se tu setkat s hezkou mladou ženou, tak co na tom záleželo?
Když zazvonil telefon, byly tři hodiny. Instrukce, které dostal, byly velmi jednoduché. Vyjděte bočním vchodem. Jděte deset metrů k rohu. Kupte si šálek kávy, sedněte si a čekejte.
Trvalo to skoro celou další hodinu. Borovi bylo jasné proč. Ať už ho volal kdokoliv, byl velice opatrný na každý krok, aby se ujistil, zda není sledován, zda Bor nezavolal bezpečnostního agenta, nebo zda okolo neslídí námořní špionáž, aby se na něj vrhla, jakmile naváže kontakt. Bor si přál, aby se to stalo. Teď už je příliš pozdě, aby telefonoval pro pomoc. Bylo velmi nepravděpodobné, že by žena přijela ve stejnou dobu jako on, i když měl v taxíku chvílemi pocit, že je někdo sleduje. Prohlédl si ostatní hosty Sam's All-Nite. Byli někteří z nich od KGB? CIA? FBI? Jak to mohl poznat, když nenosili visačku se jménem. Posadil se do řady za dva veliké mladíky, kteří si něco mumlali jemu neznámým jazykem. Snad to byla ostrovní verze angličtiny, která je téměř nedešifrovatelná pro člověka, který se učil anglicky na vysoké škole ve Tbilisi. Lokál Sam's All-Nite nebyl nic jiného než roh parkoviště a v něm pult s rychlým občerstvením na jedné straně, několika dřevěnými stoly a lavicemi na druhé a jídelním lístkem, který jeho náladu ještě zhoršil. Radovánky v něm zanechaly pocit hladu. Přivítal by plátek čerstvé papaje nebo i americké míchané vejce se smaženými brambůrky, což sice znělo ošklivě, ale ve tři hodiny ráno to bylo docela k jídlu. Nic takového tu neměli. Tacos. Hamburgry. Ze „speciality“ se vyklubalo smažené kuře. Zvolil si hovězí na kari. A prodělal. Když otevřel plastikovou misku, vykoukl na něj mastný řízek a dva kopečky studené rýže.
Káva byla špatná, kyselá a kalná. Nicméně ji pil, aby zahnal ospalost. O půl hodiny později, když už těch několik málo hostů, kteří seděli okolo, odešlo a nahradili je jiní, nebylo stále ani stopy po dalších instrukcích nebo po schůzce. Vyhodil prázdnou misku s nedotčeným kari do koše na odpadky a vydal se pro další šálek kávy.
Bylo to horší dřív. Co udělal špatně, že se ocitl na tomto místě?
Ale copak měl nějaké možnosti? Jeho život téměř od narození nespočíval v jeho rukách. Ještě mu nebyly celé dva roky, když jeho strýce, velitele divize, zastřelili v Tuchačevského čistkách. Bylo mu deset, když zastřelili jeho bratrance, který byl kapitán u parašutistů a přešel do Vlasovovy armády, bojující po boku Němců. Mezi těmito dvěma událostmi si pamatoval jen válku. Jako sedmiletý už dostal partyzánský trénink. Partyzánský trénink pro hocha, který se ještě občas pomočuje! V případě německého vítězství v Gruzii se měl uchýlit do hor okolo Tbilisi a střílet, přepadat, vyzvídat a zabíjet! Pro Bora, kterému tenkrát nebylo víc než patnáct, to byla strašná představa, ale v té době bylo strašné všechno. Mapa ukazovala sovětskou Gruzii sevřenou mezi dvěma moři. Jedním byli Němci a na jihu pak Turci, v boji s nimiž umřel jeho dědeček. Na severu již nacisté obklíčili Stalingrad. To nebyla žádná fantazie.

Celou sezónu mu dalo práci, než vystrnadil muže ze svého pokoje, když si přivedl nějakou pěknou holku z pobřeží Koana, a ani pak se necítil volně, protože někde blízko postele byl umístěný mikrofon, který všechno přenášel.
A to šlo o ženskou. Onu silnější, méně veřejnou touhu, kterou čas od času pociťoval, nemohl nikdy Bor uspokojit, když byli nablízku agenti bezpečnosti – a pouze na Waikiki se jich vždycky mohl zbavit.
Před půlnocí se Bor seznámil v pochybném baru dole na pláži s velmi hezkým mladíkem, který projevil ochotu doprovodit ho do pokoje.
Jedna z příjemných stránek hotelu Ilikai byla, že nebyl ani lepší ani horší než tucet jiných hotelů podél ulice, ale jeho zdviže nebyly v blízkosti recepce. Žádný recepční nemohl kontrolovat, jaké hosty si hotelový návštěvník vede do svého pokoje. Žádný hotel na Waikiki neohrožoval jeho dobrodružství tím, že by strkal nos do jeho záležitostí, ale Bor se neobával jenom recepčních.
Stejně tak se mu právě teď nezdálo, že by se měl obávat něčeho jiného než agentů bezpečnosti.
Když už chlapec z baru odešel a usmívající se Bor se chystal do postele, zazvonil telefon.
Někdo si spletl číslo, pomyslel si Bor zlostně a ospale se natáhl po telefonu. Nebylo to špatné číslo. Hovor byl pro něj a osoba, která mu volala, na něj promluvila gruzínsky.

Ve čtvrt na dvě ráno, kdy v Arkadijově těle ještě doznívalo nedávné uvolnění organismu a toužilo po spánku, se Arkadij odepsal z hotelu, objednal si taxík, usedl do něj a zasmušile seděl po celou jízdu přes Honolulu a podél zátoky. Dostal pokyn, aby se přihlásil do řadového motelu poblíž letiště a tam čekal na další instrukce. Začal pochybovat o tom, zda bylo moudré, že poslechl. Neměl raději zavolat důstojníka bezpečnosti z Vulkánu? Odpověď byla jasná. Měl. Ale Vulkán byl stovky mil daleko a žena na druhém konci telefonu mohla být přímo před jeho dveřmi. Teď nebyl v nebezpečí život jeho dcery. Teď šlo o jeho vlastní.
Zaplatil řidiči, dal mu velké spropitné a rázně kráčel k recepčnímu pultu. „Chtěl bych pokoj pouze na dnešní noc. Nemám ho rezervovaný,“ zamumlal a napůl doufal, že žádný pokoj volný nebude. Ale v motelu v těchto místech byla spousta volných pokojů. Podepsal se do knihy hostů přiděleným jménem William P. Johnson, a protože se ani v nejmenším nesnažil mluvit ani vypadat jako „pan Johnson“, ani neměl kreditní kartu na jeho jméno, požádala ho ospalá žena v recepci, aby zaplatil dopředu v hotovosti.

„To znamená, že je budeme živit z našich skladů? Ptám se proto, že moji voliči pěstují nejlepší pšenici na světě. Nevím, jestli budou příliš nadšeni, že ji musejí vyvážet, když naši vlastní lidé trpí nedostatkem.“
Řídící důstojník vstal. „Jak já tomu rozumím, senátore,“ řekl, „ve vhodný čas tento problém vyřešíme spolu s Kanadou. Ale to není naše věc. Pokud nemáte další otázky – vedle v místnosti je otevřený bufet.“

Jelikož výbor už vyslechl všechno, co chtěl od Bóra slyšet, – uvolnil ho o tři dny dříve. Borovo srdce zaplesalo. Když dorazil do dopravní kanceláře, shledal ke svému překvapení, že tu sedí sympatická a vstřícná úřednice, která souhlasí s tím, že by nebylo rychlejší, kdyby přesedl na jiné letadlo v Los Angeles, než když poletí přímo na Honolulu a přenocuje tam, a potom chytí interní linku do Hila. Úřednice se neptala, proč dává Bor přednost přímé cestě na Honolulu. Nepotřebovala to. Třpyt v jeho očích jí řekl vše. V jedenáct hodin v noci havajského času se Bor zapsal do hotelu Ilikai. V jedenáct třicet už křižoval bary na Kalakaua Avenue, což bylo na Waikiki místo nejpodobnější Times Square.
Podél pláže však byli jen domorodci. Jedna polovina turistů odjela s koncem novoročních prázdnin a druhé půlka patrně vplula do nočních klubů a barů velkých hotelů na pobřeží. Před deseti dny byla Kalakaua Avenue celou noc přecpána vánočními návštěvníky. Teď zely bary téměř prázdnotou a scházelo to, nač se Bor tolik těšil.
V soukromém životě Arkadije Bora bylo Waikiki jediné místo, kde se odvážil být sám. U Projektu Vulkán byli poblíž vždycky lidé od bezpečnosti, a když si vyrazil na pevninu, drželi se ho jako siamská dvojčata. Byli v dohledu, ať jedl, pil nebo se procházel, a leželi ve vedlejší posteli, když spal.

Náš projekt je mnohem menší, ve vztahu k počítačové simulaci má intenzitu asi jedné setiny. Podle výpočtů neochladí Zemi do takové míry – patrně ne víc než o tři stupně. Hlavní dopad bude mít na zemědělství, zejména na pěstování obilí v severních šířkách. Spojené státy zaznamenají jisté ztráty na farmách od čtyřicátého druhého stupně šířky, což je sever Omahy a Des Moines. Dál na sever bude přirozeně působení horší.
Celkový objem prachu byl pečlivě propočítán. Zredukuje úrodu pšenice v období dvou let o dvacet procent, ale Spojené státy běžně produkují velké zásoby. Během těchto let prostě nedojde k vyprodukování zmíněných zásob. Pokud si jenom trochu utáhneme opasky, budou zásoby stačit. Horší bude, že bude možná nutné dát část potravy určené pro zvířata lidem, takže dojde ke zkrácení potravního řetězce.
Žádný Američan nebude trpět nedostatkem chleba, ale steaky budou vzácnější.
Sovětský svaz na tom ovšem bude hůř.
Když se podíváte na mapu, zjistíte, že nejlepší obilnářské oblasti leží severně od 42. stupně. Jejich krátké vegetační období, průměrné teploty a veškeré klimatické faktory jsou již téměř na samém kraji vegetačních možností. I v běžném roce potřebují Sověti dovézt mnoho tun obilí. Je vykalkulováno, že během dvouletého období, kdy bude působit prašný mrak, dojde k sedmdesátiprocentní redukci úrody. Sověti nebudou s to překonat tento nedostatek tím, že přestanou krmit zvířata. Nebudou schopni dovézt dostatečné množství ze zahraničí, protože nebude existovat žádná nadprodukce.
Jako důsledek se rozšíří hladomor.
Sociální a politické důsledky nespadají do oblasti mé expertizy, takže je nebudu komentovat – uvedu pouze, že působení na sovětský stát bude srovnatelné s důsledky druhé světové války.
Máte nějaké otázky?“
Byla pouze jedna. „Chtěl bych se zeptat na jednu věc,“ řekl důstojný muž v první řadě. „Bude Kanada zasažena stejně těžce jako Sovětský svaz?“
„Ještě trochu hůř, senátore. Ano. Musím zopakovat, že to není oblast mé expertizy, ale předpokládám, že relativně nepočetné kanadské obyvatelstvo bylo zahrnuto do celkového výpočtu pro Severní Ameriku.“

Jako poslední promluvil letecký meteorolog plukovník Petterman, který neměl diapozitivy, ale krabici animovaného filmu.
„Důsledkem toho všeho,“ řekl, „bude vznik obrovského mraku. Rozšíří se z místa exploze a bude se šířit, jak ukazuje tato simulace – můžete, kapitáne?“
Důstojník u projektoru založil film do jiného přístroje. Začal promítat to, v čem Bor poznal počítačovou simulaci Franka Morforda. Shromáždění hodnostáři přihlíželi, jak se zlatý mrak šíří nad Pacifikem a zahaluje severní polokouli. „Z bezpečnostních důvodů,“ řekl meteorolog, „byla tato simulace navržena, aby ukázala, co už se v dějinách naší planety stalo. Lze předpokládat, že v té době před pětašedesáti miliony lety exploze způsobená velkým meteoritem zasáhla aktivní sopku, která vyvrhla řádově miliardy tun prachu a chemických aerosolů do atmosféry. Způsobila, že sluneční záření neproniklo na povrch země. Důsledkem bylo snížení průměrné teploty země až o třicet stupňů Fahrenheita. Zároveň došlo k přerušení procesu fotosyntézy, takže nemohly růst rostliny. Následkem toho během pěti let, po která zůstal prach v atmosféře, vyhynula všechna velká zvířata.

„Právě se to děje,“ ujistil ho Bor.

„Bez vás?“ přerušil ho senátor. „Když jste tak všestranně důležitý, jak to, že nejste při této akci přítomen?“
To byla příležitost, aby si Bor postěžoval na to, jak ho odstrkují. „Abych tak řekl, zamýšlím pro…“ původně chtěl říct protestovat, že mě sem poslali, ale uvědomil si, že se na něj generál Macklin dívá. „Záměrem je,“ pozměnil svou řeč, „představit vám kompletní testy, abyste se ujistili, že nálož je vhodně umístěna. Koneckonců,“ pokračoval a snažil se zachránit, co se dá, „jedná se pouze o mechanický proces, který nejlépe zvládnou ti, kteří jsou školeni v manipulaci s jeřáby a dalším potřebným zařízením.“ Rozhlédl se po místnosti, aby zjistil, zda se ještě někdo chce na něco zeptat. Nebyly žádné otázky. V nastalém tichu si sedl a stěží slyšel slova dalšího mluvčího, civilního poradce v oboru tektoniky, který ujistil přítomné, že Havajským ostrovům nehrozí žádné přímé nebezpečí.
„Zaplaťpánbůh, že tu není lord Sparks,“ usmál se senátor, „protože bychom museli všichni tajit, že chceme něco provést s jeho ostrovy.“ Generál se zasmál. Bor se ani neusmál – nevěděl ani, že nějaký senátor Sparks Matanuga existuje.

Další dia, prosím.“ Objevil se náčrt flotily Projektu Vulkán na jedné straně nad Loihi a na druhé Velký ostrov a Mauna Loa a Mauna Kea. „Plovák s vysílačkou, který je spojen se zařízením kotevním kabelem, je neustále na svém místě. Jak vidíte,“ přejel červenou šipkou od sopky Mauna Kea k flotile, „existuje přímá viditelnost z vrcholku hory k místu, kde se nachází plovák. Nejprve tedy bude signál, potřebný k odpálení nálože, pokud to bude nezbytné, vyslán z vrcholku hory. Jsou samozřejmě další možnosti – mám na mysli signál vyslaný z letadla nebo dokonce ze satelitu – ale způsob, který jsme navrhli, je v současné době nejvhodnější. Má někdo nějaké otázky?“
Starší senátor v nejhlubším křesle trochu zvedl hlavu. Možná si chtěl jenom pohladit tvář, a ne přivolat pozornost. Ale Bor zareagoval okamžitě
„Prosím, pane?“
„Jak víte, že bude roznětka fungovat?“
„Byla důkladně vyzkoušena v laboratoři,“ ujistil ho Bor. „Po návratu ji ještě jednou komplexně vyzkouším – ovšem samozřejmě bez nukleární nálože.“
Zamrkal.
Nikdo nereagoval. Další starší civilista se zeptal: „Kdy uložíte bombu do sopky?“

„To je podmořská sopka,“ řekl. „Navrhl jsem nukleární zařízení, které je zasazené do svahu právě v místech, kde vidíte oranžový kruh, na nějž ukazuji.“ Držel malé světelné ukazovátko špičkou přímo na kruhu a s uspokojením konstatoval, že se mu nechvěje ruka. „Když se zařízení odpálí – raději bych měl říct pokud bude odpáleno – velká část krusty sopky Loihi bude explozí odstraněna. To, co se stane potom, je podstatou tohoto projektu, ale přenechám jiným expertům, aby to popsali – mým úkolem je pouze sestavit výbušné zařízení.
Mohu však ještě dodat, že množství hornin a dosažené tlaky jsou stanovené správně. Někteří z vás možná vědí, že jsem vedl velké jaderné projekty na Kavkaze, Urale i jinde. Byly tam použity jiné typy atomových zařízení, protože bylo nutné minimalizovat následnou radiaci a oblast působení byla mnohem menší. Nicméně je však tato technologie vyzkoušená a není pochyb o tom, že zařízení bude pracovat, jak jsem popsal.
Proces odpálení je trochu zvláštní. U předcházejících projektů tohoto druhu byl naprosto jednoduchý: prostě jste spojili nálož kabelem s nějakým spínačem, a když jste spínač stlačili, pochopitelně z bezpečné vzdálenosti, zařízení se aktivovalo – stejně jako ovládám světelné ukazovátko tímto knoflíkem.“ Bor to předvedl a požádal o další diapozitiv. Ten představoval podmořskou sopku, do níž je vložena vodíková bomba. Nahoře se převalovaly vlny. „Jediná možná metoda odpálení je vysílačkou. Bohužel však je hluboké moře neprostupné pro běžné rádiové signály. Musíme tedy použít signál o velmi dlouhé vlnové frekvenci, jehož anténa bude instalována na pozemní stanici. To ovšem nemůže uniknout pozornosti sovětských satelitů. Proto jsme přizpůsobili současný spouštěcí mechanismus.

„Děkuji, generále,“ řekl Bor. Nemusel mu to říkat, protože to bylo implicitně dáno způsobem, jakým muži – a jedna žena – seděli v místnosti. Každý měl před sebou šálek kávy, čaj nebo nějaký nealkoholický nápoj. Dokonce to ani nebyla studovna. Vypadalo to mnohem spíš jako obývací pokoj, samozřejmě obývací pokoj bohatého člověka. Bor seděl v křesílku potaženém šedou kůží a okraj stolu byl tak blízko, že na kávu pohodlně dosáhl pravou rukou. Tato přísně tajná část Sandie nevypadala o nic hrozivěji než volná oblast solárního výzkumu. Byla to samozřejmě iluze. Tenhle pokoj nijak neztělesňoval tajné funkce Sandie. Kdesi nedaleko byla místa, kam se Bor nikdy nedostal. Tam se studovaly nové konfigurace a sestavovaly nové plány.
Dokonce i jeho vlastní Projekt Vulkán nesměl způsobit, aby některé z těchto plánů zastaraly, ačkoliv bylo velice nepravděpodobné, že by kdy dostal možnost prohlédnout si to na vlastní oči.
Otevřely se dveře a atletickým krokem vstoupil plukovník s bílými vlasy a červenou tváří. Vzhledem k jeho bílé hlavě se zdálo, že je na svoji hodnost poněkud starý. Byl velmi zdvořilý. „Omlouvám se, generále Mackline,“ řekl zadýchaně. „Zpozdilo se letadlo.“
Generál se velkoryse usmál: „Nic se nestalo, plukovníku Pettermane. Aspoň nám to dalo možnost se poněkud lépe seznámit.“ Některým z nás to dalo šanci, pomyslel si Bor zasmušile, když generál Macklin představoval armádní meteorology; někteří z nás museli zůstat v zimě venku. Ale hrdě se napřímil, když generál přešel k projekční ploše na konci místnosti a řekl: „Můžeme začít! Nejprve promluví Arkadij Bor, který se více než kdokoliv jiný zasloužil o tento projekt.“
Sklíčenost zmizela. Bor rychle vstal. „Bude mi potěšením, generále,“ řekl šťastně se usmívaje na přítomné. „Myslím, že všichni víte, proč byl Projekt Vulkán navržen. Proto se omezím pouze na technické aspekty věci, kterou mám na starost. Světla prosím. A první diapozitiv.“ Kapitán u projektoru si počínal nemotorně, když chtěl zaostřit obrázek, ale Bor jen omluvně kýval. Kdo by byl nespokojený, když slyší, jak všichni tito důležití lidé mluví o tom, jak je jeho práce významná. Když nakonec kapitán obrázek zaostřil a na ploše se objevil počítačem simulovaný obraz Loihi, začal.

Generál Macklin vynikal westpointskou zdvořilostí. Tři hvězdy na nárameníku ho nezbavovaly povinnosti oslovovat civilisty „pane“, dokonce ani když šlo o sovětské emigranty. Ačkoliv byl sám nekuřák, úslužně zapálil cigaretu mladé ženě, která tu byla jako stenografka. I když si dal kávu černou a hořkou, pohotově nasypal Borovi do šálku čtyři vrchovaté stříbrné lžičky cukru a smetanu lil tak tenkým proudem, aby ho Bor mohl zarazit v té správné vteřině.
„Jsme tu velmi neformální,“ řekl Borovi benevolentně, ale zvýšil hlas natolik, aby ho slyšeli i tři senátoři, čtyři kongresmani, náměstek ministra obrany a šest dalších osob v místnosti. „Tohle má být jenom schůzka, přesněji diskuse mezi lidmi, kteří vědí, oč se jedná.“

„Pst!“ řekla žena a rozhlédla se kolem. Nacházeli se ve volné, nehlídané části Sandie, kde se mohl kdokoliv potulovat a poslouchat – nebylo to místo, kde bylo možné někoho jmenovat. Vyzývavě rozšířené zorničky se začaly stahovat. „Nejméně ještě hodinu, pane.“ Bor zaregistroval, že neuvedla ani jeho jméno. Přitáhl si pršák blíž k tělu. Kabát byl dobrý leda tak do nevlídného počasí z havajské perspektivy, ale pro Nové Mexiko v prosinci byl absolutně nedostačující.
„Dal bych si kávu,“ požádal. „Nebo aspoň pojďme někam do tepla!“ Na americké pojetí solární energie se díval posměšně. Jak hloupí jsou ti Američani! Věnovat tolik času a úsilí takovému slabomyslnému poloidealistickému pokusu získávat energii ze slunce. Technologicky je to zajímavé – se všemi těmi technickými vymoženostmi, které se tam navzdory té naivitě objevují. Ale pokud potřebujeme energii, pak je na místě získat jí neomezené množství z atomových zařízení! A rizika? Člověk se musí naučit je přijímat, zejména když pracuje na něčem velikém. Nemůže se dát odstrašit vágním strachem, jímž trpí nevzdělané masy. I když Borovým vlastním oborem bylo využití nukleární energie jako trhaviny a nikoliv výroba energie, věděl toho o sovětských nukleárních zařízeních dost, aby mohl říct, že jsou levnější, lépe přizpůsobená průmyslovému využití a především rychleji návratná v nekapitalistickém Sovětském svazu, jenž trpí chronickým nedostatkem peněz. Samozřejmě, něco za něco. Následuje trest, který provází každé využívání atomové energie – rychlá devastace krajiny mezi Černým mořem a Uralem, kde se po posvátné mateřské půdě rozšířila silná radioaktivita.
Zarazil se. Jak je podivné, že se klišé z dětství objeví v mysli dospělého.
Pokud se na výzkum solární energie v Sandii díval s pobavením, neposmíval se – i když i tady dával najevo určité opovržení – atomovému válečnému muzeu, před nímž žena z public relations zaparkovala, aby si ho podle libosti prošel. Byly tu makety – ne makety, ale skutečné zbraně – pouze zbavené ničivých náloží. Každopádně to byly přesně ty zbraně, které měly kdysi vybuchnout nad japonským městem nebo nad Ruskem. Byl tu k vidění druhý „Fat Boy“, který zabil sto tisíc Japonců v Nagasaki v srpnu 1945, jinde zase bomba, která vybuchla nad Hirošimou, dále jedny z prvních interkontinentálních řízených střel a nechyběly ani rakety vzduch-vzduch. Byl to obrovský bazar zbraní. Všechny však byly samozřejmě zastaralé.
Ale ne až tak zastaralé, jak si Bor představoval.

Ačkoliv ho nijak zvlášť nezajímaly, byl učenlivý. Nechal se provést dlouhým tunelem pod akry pohyblivých zrcadel do solární a termální energetické věže, ale odmítl vylézt nahoru. Když mu průvodkyně nabídla velkou zdviž, která by vyvezla nahoru i tank, potřásl hlavou a prohlásil: „Na takovou vyhlídku je moc chladno a je to ztráta času.“
Žena byla profesionálně přívětivá. „Přejete si kávičku, doktore Bore?“ nabídla mu.
Kafe! Ta velká zázračná droga, kterou Američani léčí a řeší všechny problémy! Pro Arkadije Bora neznamenala nic, neboť se pokládal za intelektuálního obra obtěžovaného ze všech stran trpaslíky. A ještě ho bezpečnostní složky podezírají bůhví z čeho. A ohrožuje ho KGB. Ale nejhorší ze všeho je, že ho poslali na cestu jako neposlušné děcko v okamžiku, kdy zařízení, které bylo jeho vlastním dítětem – nebo skoro jeho dítětem – bylo ukládáno na své místo. „Jak dlouho ještě budu čekat na gene…“

Za určitých okolností, přemítal Arkadij Bor, může být tento lov na divoké husy v Novém Mexiku celkem příjemný. Hlavně proto, že musí čekat. „Tisková mluvčí“, která byla přidělena Borovi jako hlídací pes na základně v Sandii, byla mladá, hezká, přátelská – a dokonce sexy. Bor se domníval, že se její sexuální zájem projevuje rozšířením zorniček. Měl by o ni samozřejmě zájem, ovšem má jednu chybu. Je to žena. Člověk může se ženou dosáhnout určitého fyzického uvolnění, to je jasné. Ale je tu velká pravděpodobnost, že až vyskočí z postele, kam by ji člověk dostal, zavolá agentovi bezpečnosti a vyzvoní mu všechno, co jí Bor našeptal v okamžicích vášně. Sexuální zájem je stejně předstíraný jako její umělé prsy. Proč se vystavovat takové možnosti?
A tak splácel její vřelost chladem. Vůbec tu bylo chladno. Třásl se zimou, když mu ukazovali farmy s kolektory na sluneční energii a podivně tvarované větrné mlýny, které byly specialitou této otevřené části Sandie.

Eruptující plazma, masa rozžhavené skály, mořské vody a bahna, se ochladí a vznikne z ní mrak. Nebude to ovšem normální velký mrak, jako je třeba mrak, který halí indický subkontinent během monzunové sezóny. Bude to veliký mrak. Nebude se skládat z vodní páry jako beránkové nebo věžovité kumuly bouřkových mračen. Mrak, který vyvolá Projekt Vulkán, bude plný částic. Částic prachu. Vystartuje z místa exploze na Loihi, rozšíří se a zakryje severní polokouli Země – ne v Arielových čtyřiceti minutách, ale během čtyřiceti dnů.
A zůstane tam.
Doba, po niž prachový mrak zůstane ve vzduchu, nezávisí na tom, odkud mrak pochází – zda ze sopky, prašné bouře či nárazu komety. Nezávisí ani na množství prachu. Doba, po niž zůstane na obloze, je dána velikostí částic a jejich dalšími charakteristikami a dále výškou, které dosáhnou. Pokud zůstanou ve spodních vrstvách atmosféry, poměrně rychle je spláchne déšť. Ale pokud jsou výš než formace, z nichž déšť padá, zůstanou tam dlouhou dobu.
V případu Projektu Vulkán by čas, po který zůstane mrak nad severní polokoulí, trval nejméně dvě vegetační sezóny. Od obratníku Raka na sever by déle než rok muselo slunce pronikat závojem prachu, aby jeho paprsky dosáhly na povrch země. Mnoho slunečního světla by se odrazilo zpět nebo bylo pohlceno ohříváním prachových částeček samotných. Teplota povrchu tím poklesne. Vegetační období se zkrátí. A vzhledem k zakřivení Země na tom budou severněji položené oblasti hůř.
To je smysl Projektu Vulkán.

Okamžitý efekt na havajském Velkém ostrovu bude zaznamenatelný, ačkoliv obvyklé průvodní jevy vulkanické erupce budou mít jen velmi malý účinek. Loihi je příliš daleko od Velkého ostrova, než aby pro něj rozžhavené rudé balvany představovaly hrozbu. Dojde samozřejmě ke spadu vulkanického popela, který bude zhoubnější než obvykle, protože bude obsahovat štěpné produkty bomby, ale s trochou štěstí odnese neustálý vítr bezprostřední spad nad Pacifik. Láva, která se vyřine po první explozi, nemůže téct do kopce, takže nemůže Havaj zasáhnout. Souběžné zemětřesení vykáže určité rysy na seizmometrech na americkém pobřeží a v Zeměměřičském ústavu, ale žádný Havajec si jich nevšimne. Dokonce i tsunami, příbojové vlny, které mohou vniknout hluboko do kraje, se ztratí na jižním pobřeží Velkého ostrova. Několik vesnic utrpí škody, jedna nebo dvě se ztratí z povrchu, ale většina pobřeží je po výtoku lávy z Kilauey tak jako tak pustá. Samotné uspořádání mořského dna nepodpoří tvorbu velkých tsunami. Kolem Havajských ostrovů není kontinentální šelf. Na exponovaném jižním pobřeží je nevelká zátoka, podobná jako ta, která působila jako nálevka při ničivé vlně v roce 1960, která udeřila na Hilo. V ostatních částech řetězu stěží nějaké vlny zaznamenají.
Nebude to tedy okamžitý efekt, co způsobí vážné poškození řetězu Havajských ostrovů. Nejhorší efekt se dostaví pomaleji a Havaj jím bezpochyby utrpí nejvíc.

Zařízení implantované do ponořeného svahu Loihi byla štěpivě-slučovací-štěpivá bomba s vypočítaným účinkem šestnáct megatun. Byla velká, i když byly už vyrobeny větší. Musela být velká, protože měla vyhloubit v boku podmořské hory jámu o šesti kubických kilometrech.
Až zařízení odvede svou práci, těchto šest kubických kilometrů pevné skály už nebude pevnou skálou, ani nebude zaujímat tak malý objem. Bude to plazma, druh plynu nabitých částic, velmi horké v procesu prudkého rozpínání. A nebude taková jenom skála, ale také mořská voda.
Tato událost bude mít dva následky.
Za prvé bude odstraněn bok podmořské sopky, jako když odříznete vršek skořápky naměkko vařeného vejce, a tekutá masa magmatu, která se nachází uvnitř, bude vypuzena. Za druhé okolní oceán zmizí. Mořská voda se od místa, kde je zařízení uloženo, až k hladině přinejmenším vypaří. Magma už nebude omezováno jejím tlakem.
Loihi vybuchne.
Výbuch některé ze štítových sopek, z nichž se skládají Havajské ostrovy, bude relativně mírný a omezený, pokud je sopka ponechána sama sobě. Loihi nebude ponechána sama sobě. Když bude schránka obsahující magma odstraněna, erupce bude zvlášť výbušná a prudká. Takové erupci se říká „pyroklastická“ a znamená to, že velká část tektonické energie bude spočívat ve vychrlení sebe samé, spolu s prachem, kameny a mořskou vodou, do vzduchu.