Bor se za ním díval trochu zlostně. Nejspíš má Burford kocovinu, pomyslel si. Určitě toho minulou noc v hotelovém nočním klubu vypil víc než povolené dvě sklenky, jinak by ho byl doprovodil na toaletu a všechno by bylo jinak. Kdyby se teď v záležitosti toho vzkazu obrátil Bor na bezpečnostní službu, dostal by se Burford do problémů. Ale tahle myšlenka se Boroví dvakrát nezamlouvala.
Bor uvažoval, zda má jít skutečně na palubu. Byly tu i jiné možnosti. Mohl se například vrátit do svého pokoje a sledovat opakování zpráv v ranním vysílání. To byla zajímavá možnost. Od doby, kdy emigroval, poslouchal Bor každý večer zprávy OD. Přes den přepínal na rozhlasové vysílání CBS. Tento zvyk si vypěstoval poměrně pozdě, protože ve Svazu se zprávy nedaly poslouchat. Když se ho vyšetřovatel zeptal, zda nějaký Američan přispěl k jeho rozhodnutí emigrovat, odpověděl z náhlého popudu: „Walter Cronkite.“

„Aha,“ řekl Bor.

„Tak už máme ráno za sebou. Chcete si ještě projít naše vystoupení?“
„Ani ne,“ řekl Bor. Vyzkoušeli je už dřív, ale Burford přikývl, aby potvrdil, že rozhodnutí akceptoval. Na břehu měl za určitých okolností Burford právo určovat, co má Bor dělat, a Bor musel okamžitě poslechnout, ať byl kdekoliv. Ale co se týkalo Borových profesionálních povinností na Projektu Vulkán, byl šéfem Bor. Bor se usmál, aby otupil ostří, a pokračoval v konverzaci. „Myslím, že si zajdu na palubu, abych chytil nějaké slunce.“ Vyslovil to jako „chybit nějaké sumce“, ale Burford ho neopravil.
„Jak račte,“ řekl, lehce Bora poklepal na pozdrav a odcházel chodbou.

Ale jak se jenom proboha vyhne

všem hrozícím problémům?
Určitě existuje nějaké řešení, říkal si při oblékání. Jen je nutné ho najít! Uhladil si vlasy, ujistil se, že má dokonale vyholenou tvář, usmál se, aby ještě jednou pohlédl na své zuby, a otevřel dveře kajuty.
Stál před nimi Jameson Burford, který se právě chystal zaklepat. Jameson byl menší nežli Bor, ale pohyboval se s jistotou velkého chlapa a mluvil, jako když plukovník oslovuje své vojáky. Skutečně taky plukovníkem byl – ovšem ne takovým, který by velel vojsku.
„Dobré ráno, Jamie,“ řekl Bor co nejsrdečněji. „Šťastný nový rok. Doufám, že nemáte po našem včerejším večírku kocovinu, když musíme jít na tu poradu.“
„Právě nato jsem se chtěl zeptat já vás, Arkadiji.“ Vyslovoval jeho jméno ar-kaj-dý, ale Bor ho tak používal také. „Hoši ze Sandie mají zpoždění. Schůzka byla přesunutá na třináctou hodinu dnes odpoledne.“

I když byl papírek

se vzkazem zmačkaný, cítil ho Arkadij Bor v kapse županu. Znamenal totiž problémy. A o ty on nestál.
Od té doby, co před dvěma lety emigroval, mu každý den potvrzoval, že jeho rozhodnutí bylo správné. Pravda, okolí nebylo úplně perfektní. Tahle vojenská loď nebyla v oblasti Černého moře a bohužel na ní musel trávit většinu času. Ale jídlo bylo dobré. Příležitostné výlety na pevninu, aby si vyhodil z kopýtka, byly příjemné a opakovaly se měsíc co měsíc. V Námořní pacifické bance měl k dispozici tučné dolarové konto jako honorář za „konzultace.“ Bylo mimo jakoukoliv pochybnost, že si nesmí dovolit nic, co by jeho situaci ohrozilo. Přemýšlel a čistil si hezké bílé zuby před zrcadlem ve své kajutě.

Čísla

tuto skutečnost potvrzují. Když kapitán Cook poprvé navštívil Lahainu, bylo tu půl miliónu rodilých Havajců. O století později jich zbyla sotva desetina. Současné etnické složení obyvatel Havaje obsahuje vzorky většiny národů Evropy, Asie, Afriky i obou Amerik, ale původní Havajci rychle ubývají. Z pohostinnosti, která jim kdysi byla vlastní, už nezbylo prakticky nic. Američané tomu všemu jen přihlíželi. Misionáři, obchodníci i dobrodruzi vyhladili havajskou kulturu a nahradili ji obchodem a křesťanstvím. Svrhli vládu králů (což udělali Američané právě ve jménu králů) a nahradili ji Havajskou republikou (jejíž zákony ustanovili Američané). Dokonce jménem havajského lidu zamýšleli připojit Havaj ke Spojeným státům. Tuto žádost nakonec ponižujícím způsobem zamítl Kongres.
Po mnoha letech předpeklí si Spojené státy tichomořské ostrovy přivlastnili, ale trvalo ještě desítky let, než konečně Havaji dovolili vlastní stát.
Těch několik málo rodilých Havajců, kteří přežili v moři přistěhovalců a bělochů, má mnoho důvodů k odplatě.

Samotná příčina

nemusí být nutně špatná. Někdy to může být pomsta za něco, co se stalo před několika generacemi, jako když dnes Arméni zabíjejí turecké diplomaty, protože kdysi dávno zabily tisíce Turků tisíce Arménů. Nikdo z původních vrahů už není naživu a většina mstitelů se narodila až potom, co tyto masakry proběhly. Na tom nezáleží. Krevní msta se dědí, takže se irští katolíci stále mstí za Olivera Cromwella.
Každý Havajec polynéského původu může toužit po pomstě, jak nám ukazuje historie. Od století, kdy první lodě bělochů zakotvily u ostrovů, je bilance obchodu jasná. Kolonisté dali Havajcům náboženství, turisty, psaný jazyk, syfilis a neštovice. Za to si vzali ostrovy samotné.

Terorista

není prostě jen vandal. On (nebo ona) má vždy nějaký záměr. Obvykle ho nazývá „spravedlnost“. Nijak mu nevadí, že jeho pojetí spravedlnosti se liší od pojetí spravedlnosti zbytku světa. Takže když se široká veřejnost nezajímá o teroristovy cíle neboje dokonce proti nim, je to důvodem ke kladení bomb, ničení a brutalitě. Ať se jedná o Weather Underground, Kontras, srbské nacionalisty, příslušníky Práva na život, kteří házejí bomby na kliniky, kde se dělají potraty, PLO, Černé pantery, IRA, Ku-Klux-Klan či Zvai Leumi, vždycky se najde důvod k ničení a zabíjení.

Nebyl to obtížný úkol. David našel muže bez problémů. Stál zamyšleně se zavřenýma očima před mušlí. David počkal, než byl hotový, a pak mu předal vzkaz. „Vaše žena mě požádala, abych vám to předal,“ řekl. Muž na něj nechápavě zíral s rukou na zipu poklopce. „Týká se to vaší dcery,“ dodal David. Muž nereagoval. David několik vteřin čekal, pak mu podrážděně vtiskl papírek do dlaně a zamkl se v kabině, aby se vymočil. To byl ale nepříjemný chlap! Vypadal trochu jako cizinec, stejně jako ta žena, pomyslel si.
Vzkaz byl napsán cizí řečí. David se nepokoušel ho přečíst, ale když papírek předával, zahlédl nějaký cizí rukopis. Nebyla to abeceda, kterou by znal, zatočená písmenka mohla být arabská nebo snad perská.
Chtěl si toho člověka znovu prohlédnout, ale když vyšel z kabinky, byla toaleta prázdná.

David ji chtěl doprovodit až ke dveřím pokoje, ale omluvila se. „To je v pořádku, děkuju,“ řekla. Když ji pozval na příští den na oběd, chvíli váhala, ale nakonec souhlasila.
David s potěšením pozoroval, jak vstupuje do výtahu. Je hezká. Dost hezká na to, aby byla zajímavá. A dost stará, aby to bylo příjemné… ale, usoudil David, budou s ní problémy. Ovšem pro ně má důvody.
Při odchodu zahlédl pánskou toaletu a rozhodl se, že tam zajde, než pojede zpátky. Když přistoupil ke dveřím, oslovil ho zezadu ženský hlas: „Promiňte pane, prosím.“
Otočil se. Žena byla prostředně stará a její šaty se hodily spíš do kanceláře než na havajský novoroční večer. Měla zvláštní přízvuk. Zněl téměř anglicky, ale v pozadí zaslechl něco cizího. „Všiml jste si toho pána, který právě vešel dovnitř?“ zeptala se. „Je to můj manžel. Má na sobě modrobílou košili,“ vysvětlovala, když David zavrtěl hlavou. „Nemůžete ho přehlédnout. Byl byste tak laskavý a předal mu ode mě vzkaz? Naše dcera je nemocná a já se o ni musím starat.“ Usmála se úsměvem, který ukončil rozhovor, strčila mu do ruky přeložený papír s hotelovou hlavičkou a spěchala pryč.

David zaparkoval v zóně zákazu parkování přímo před vchodem do hotelu. Nechal svítit světla a běžet motor, jako by chtěl co nejrychleji odjet, ale na Nový rok se nikdo o takové věci nestará.
Novoroční rámus začal sílit, hned jak zatočili na Banyan Drive, a teď už zněl jako střelba z kulometu při válce dětských vojáčků. „Mele Kalikimaka!“ vykřikovala turistka s dlouhými poletujícími blond vlasy. Smála se a házela třaskavé kuličky dolů na parkoviště.
„Nemusíte mě doprovázet dovnitř,“ řekla Rachel, když jí přidržel otevřené dveře, ale on zavrtěl hlavou. Byla skutečně vyčerpaná. Pomohl jí k recepčnímu pultu, kde dostala klíč. Recepční měl na hlavě cylindr a hotelová hala byla plná opilých a poloopilých turistů. Celý hotel vypadal jako v pozdním stadiu mimořádně veselého večírku.

Rachel sebou trhla. Začínala dřímat. Nebylo to jenom nezdvořilé, ale upřímně ji to mrzelo, protože ji doopravdy zajímalo, jak se vyvíjel Davidův život. „V jakém smyslu štěstí, Davide?“
David zatočil okolo Lymanova letiště a blížil se k řadě hotelů na Banyan Drive. „Stopoval jsem, abych se dostal nahoru ke kráteru, kde jsem se chtěl poohlédnout po nějaké práci v hotelu. Práci jsem nedostal, ale když jsem šel na stop zpátky, narazil jsem na silnici na chlápka, který měnil kolo u auta. Pracoval v americkém geologickém výzkumu. Je to velice známý člověk. Byl už tehdy, ale já to nevěděl – pokud to zrovna nebyl Cab Galloway nebo Fred Astaire, tak to pro mě nebyl známý člověk, protože jsem se tehdy o nic jiného nezajímal. Každopádně jsem mu pneumatiku vyměnil, on mi dal čtvrťák a svezl mě. Hovořili jsme spolu a on mi pak nabídl práci. Pět dolarů týdně z jeho vlastní kapsy. Nosil jsem mu geologické pomůcky. Pracoval jsem s ním celé léto. Pak mi zařídil práci na částečný úvazek ve výzkumu a přesvědčil mě, abych se zapsal na univerzitu. Byla to dobrá doba, Rachel,“ usmál se a zatočil do protisměru na příjezdovou cestu k hotelu. „Dál už to tak fajn nebylo – ale vy jste doma.“

David se vyplašil: „Musíte být opravdu unavená. Dovolíte, abych vás odvezl zpátky do hotelu?“
„Ale ne, stačí mi taxi.“
„Žádný taxík,“ řekl pevně. „Jen minutku počkejte, řeknu Kuši, že jdeme.“
„Nechci, abyste kvůli mně opustil hosty.“
„Ani si nevšimnou, že jsem odešel. Každopádně se vrátím, než si uvědomí, že jsem pryč.“

Možná to nebylo tak úplně pravda. Každá cesta trvala dobrých čtyřicet minut, takže měl David spoustu času, aby dovyprávěl svůj životopis. Když najížděli na dálnici, ukázal rukou. „Tady jsem se dal na vědeckou dráhu,“ řekl.
„Ale jak?“ zeptala se Rachel a skryla malé zívnutí. „Říkal jste přece, že jste pracoval na třtinových polích.“
David se usmál: „Jen do té doby, než jsem si našetřil na jízdenku na Waikiki. Rok jsem strávil na pláži. Žil jsem jen pro surfování a tanec s turistkami. Ale nemohl jsem se tak živit věčně, tak jsem se vrátil do Puny, do domu svého otce, na opačné straně ostrova. Pak jsem odešel do Hila a hledal si práci. Kuši mě vzala do domu, kde teď žijeme, a nějakou dobu mě živila. Vy si nepamatujete na krizi, nebyla jste tenkrát ještě naživu. Všude bylo zle a tady ještě hůř. Ale já měl štěstí.“

Vážená.

„ Důvěryhodná. Jako všichni staří Havajci během dvou minut pozná, co v člověku vězí, a pak mu říká, co chce slyšet.“ Náhle zvážněl. „Mluvili s vámi o muži, kterého máte zítra identifikovat?“
Ta náhlá změna ji zarazila, ale byla ráda, že se k ní začal chovat jako k dospělé. „Řekli mi jen, že to má být jeden z únosců.“
„Mně o něm pověděl Frank Morford, protože jeho soused je policista. Ten chlapík se jmenuje Murray Pereira. Zavřeli ho druhý den při vymáhání poplatku od místních aerolinií…“
„Slyšela jsem o tom. Chtěl padesát tisíc dolarů, ne?“
„Chytili ho, když peníze vybíral.“
„Nemyslím si, že byste mi chtěl o něm říct něco víc,“ řekla Rachel vážně.
„Rád bych,“ usmál se David, „ale nic dalšího opravdu nevím. Jo, Pereirův obrázek byl v novinách. Ale ne v těch nejnovějších. Prostě se večer podívejte do nějakých starších novin.“
„Jediné, na co se chci dneska večer podívat, je můj polštář,“ řekla Rachel.

Je to způsobeno

jednak nižší schopností jejich ekonomik vyrovnávat se s problémy, orientací na zemědělství či prvovýrobu, vysokými intrasociálními rozdíly při velice slabé úrovni sociálního zabezpečení. Největšími problémy příštích let budou zejména vyčerpání rybích lovišť a nedostatek pitné vody. Problémem zejména rozvojových velkoměst jsou problémy se silně znečištěným ovzduším. Používání zastaralých technologií zvyšuje dopady znečištěného životního prostředí na lidské zdraví v rozvojových zemích - emise ze spalování olovnatého benzínu způsobují, že v Bangkoku více než 70 000 dětí ztratí čtyři a více bodů IQ jako následek narušení vývoje mozku. V Latinské Americe je podobnému riziku vystaveno 15 miliónů dětí ve věku do dvou let.