Baroko

Barokní malířství, sochařství a hudba

Barokní kultura západní Evropy má na rozdíl od české, ovlivněné reformací, povahu ryze náboženskou.

Světoví malíři:
Rembrandt van Rijn – Holanďan, mistr šerosvitu, autor náboženských a mytologických kompozicí (Noční stráž)
Diego de Silva y Valasques – Španěl, autor obrazů Pijáci a Venuše s Kupidem
Bartolomeo Esteban Murillo – malíř madon, dětí a výjevů z ulice

Čeští malíři:
Karel Škréta – Rodina brusiče drahokamů
Petr Brandl – Portrét staršího muže
Jan Kupecký - portrétista
Václav Vavřinec Rainer – portrétista

Sochaři:
Matyáš Braun – sousoší na Karlově mostě
Ferdinand Maxmilián Brokof

Hudební skladatelé:
František Brixa – chrámové skladby
Jan Jakub Ryba – Česká mše vánoční

Baroko

Baroko

Toto období v dějinách je označováno dvěma naprosto odlišnými způsoby závisejícími na postavení daného jedince. Jirásek označil tuto dobu za „Dobu temna“, dobu úpadku české země, vlastenectví a jazyka, dobu církevní diktatury a inkvizice.
Pro katolickou církev však znamená toto období dobu zlatého věku. Rozkvět církve, růst a rozmach, bohatství, moc. Je sice již několik staletí po vyhlazování nekatolíků Křižáckými výpravami pod požehnáním papeže Urbana II., ale ona více či méně skrývaná nenávist nevymizela a nikdy nevymizí. Hlavním rozdílem inkvizice a Křížových výprav je skutečnost, že Křížové výpravy byly vedeny otevřeně formou boje, který se sice jen zřídka kdy odehrával na otevřeném bitevním poli (většinou bylo útočeno a bezbranné, ženy, děti, starce, kteří byli zahnáni do domů a následně v nich upáleni nebo „pouze“ zavražděni), ale alespoň z části se tak dělo a šlo o celoplošné vyhlazování, načež inkviziční procesy byly zaměřeny zejména na významnější osoby a byly vykonávány téměř „nahodile“, většinou v době úpadku respektu nebo bohatství katolické církve.
Na odpor byly zakládány další a další protestantské skupiny, které byly ale příliš malé na to, aby zmohly něco víc proti brutalitě a odpornosti katolické církve. Většinou byly dříve či později po jejich vzniku objeveny a jejich členové i s rodinami vyvražděni. Kupříkladu roku 1556 byl v Anglii upálen anglikánský biskup Thomas Cranmen spolu s dalšími členy této církve za to, že odmítl přijmout katolictví.