Vývoj po 2. světové válce je už více znám. Ukořistěné německé raketové motory balistické střely A-4 a dokumentace umožnily Sovětům učinit kvalitativní skok vpřed. První repliky německé střely A-4 byly k dispozici v roce 1947. Do SSSR byli zavlečeni němečtí odborníci i s rodinami, ing. H Gröttrup (vedoucí skupiny), dr. Wolf (balistika), dr. Umpfenbach (pohony), ing. Müller (statika) a dr. Hoch (řídící systémy). Část pracovala přímo v Moskvě, část na ostrově na jezeře Seliga, později i na raketové základně u Stalingradu. Konkurenci měli v ruské konstrukční skupině S. Koroljova ustavené 9. 8. 1946, jež vytvořila z původní německé A-4 derivát pod označením R-1 (podle sovětských pramenů vedla práce Němců stejným směrem, ale méně účinně, takže se stala slepou uličkou).
Cílem bylo získat nosič jaderné zbraně, avšak na to měla malou nosnost i následovnice R-1, další Koroljovova konstrukce R-2 z roku 1949 s doletem 600 km. Kolem roku 1953 byla zavedena do výzbroje R-5 s doletem přes 1000 km. Základem všech těchto střel byl stále motor podle von Braunovy koncepce a Sověti v té době nebyli schopni kvalitativně překonat jednou dané výkonnostní limity. Je třeba ocenit geniální nápad S. Koroljova, který sovětské deriváty původního německého motoru sesvazkoval napřed do dvoustupňové mezikontinentální balistické rakety R-7 s paralelně pracujícími stupni (současný chod 20 motorů) na pohon kyslík-kerosen. 3. 8. 1957 raketa R-7 spolehlivě odstartovala z nové základny Bajkonur v Kazachstánu a po několika tisíci km zasáhla cílovou plochu v Pacifiku. 4. 10. téhož roku pak tento mezikontinentální nosič jaderných zbraní dostal do špice místo bojové hlavice umělou družici, kterou svět po vynesení na oběžnou dráhu poznal pod jménem Sputnik.

Česká barokní literatura

Česká barokní literatura

Odchodem nejvzdělanějších vrstev do ciziny po bitvě na Bílé hoře se nápadně zúžila čtenářská základna. S tím také souviselo tématické zúžení tvorby, které bylo dílem záměrného tlaku Ignácových Jezuitů, kteří kontrolovali veškerou slovesnou produkci, tudíž se zaměření tvorby stalo téměř jednoznačně náboženské. Nauková literatura byla psána latinsky a měla výbojné katolické zaměření.

Hlavní rysy děl: - náboženská lyrika
- hrdinou díla je stejně jako dříve ve středověku světec
- množí se úvahy o smrti a posmrtném životě
- záliba v křiklavých kontrastech
- umělecky složité
- idyličnost (tzv. pastýřská poezie)
- agitační spisy, životopisy svatých, postily, kázání a náboženská rozjímání přeplněná zázraky a líčením pekelných trestů pro hříšníky

Bedřich Bridel

Jezuitský básník, představitel duchovní poezie zaměřené k tajemství Boží existence a pomíjivosti života.

Co Bůh? Člověk? – náboženská lyrika plná rozjímání

Adam Michna z Otradovic

Jindřichohradecký varhaník, hudební skladatel a autor lyriky. Ve svých dílech nejčastěji oslavuje Pannu Marii. Do jeho tvorby již zasáhl vliv španělského a italského rokoka.

Svatoroční muzika
Loutna Česká

Václav Jan Rosa

Pražský právník, směšuje pastýřskou idylu a antickou mytologii.
Bohuslav Balbín

Ač jezuita, byl pro své vlastenecké cítění podezříván z protivládních názorů a pronásledován představenými. Po vydání díla Výtah z českých dějin (Epitome historica regni Bohemiae) byl vypovězen z Prahy do Klatov, protože představenstvo nalezlo v tomto díle přílišnou lásku k vlasti a protivládní smýšlení. Jako jeden z mála Jezuitů, ne-li jediný, ušetřil alespoň nepatrnou část knih spálení.

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého – latinské pojednání obhajující právo národa na vlastní jazyk a ostře kritizující národnostní politiku vídeňského dvora, který vytlačuje český jazyk ze škol, úřadů a kostelů.
Učené Čechy – historická práce o českých dějinách

Tomáš Pešina z Černochodu

Přítel Balbína, stejně jako on velký vlastenec, avšak ne dost na to, aby přestal být věrným poskokem katolické církve. Psal česky a latinsky o dějinách Moravy – Prodomus Moravographiae.

Jan František Beckovský

Poselkyně starých příběhů českých – rozšíření Hájkovy kroniky

Václav Pohl

Jeden z jazykových brusičů, kteří si pohrávali libovolně s jazykem a vytvářeli české novotvary.

Světová barokní literatura

Světová barokní literatura

Hrdina barokních děl se většinou odvrací od přírody a světa a hledá útěchu ve svém nitru. Poznávaná skutečnost se mění ve znaky (symboly), které mají vyjádřit nesrozumitelné a tajemné. Barokní člověk na rozdíl od renesančního nehledá pravdu, ale považuje za ni to, co je mu řečeno (zejména ze strany církve) a je jen na něm, jak pro ni bude zaujat a jak ji bude prožívat. Hlavním rysem barokních děl je zveličování a přílišné nadsazování skutečností.

Torquato Tasso

Dvorský básník italských renesančních knížat. Typický je u něj svár mezi umělcem a příslušníkem církve, mezi postavením na dvoře knížecího příznivce a postojem svobodného umělce.

Osvobozený Jeruzalém – rozsáhlá epická skladba s tématikou Křížové výpravy proti nevěřícím
Pedro Calderón de la Barca

Španělský dramatik inspirovaný Lope de Vegou. Tvoří přechod mezi renesancí a barokem. Psal zejména komedie, ale i tragedie, obojí hlavně s náboženskou tématikou. Je myšlenkovým stoupencem protireformace. Má zálibu v křiklavých kontrastech a stylistickými protiklady (hyperboly, antiteze) se řadí k barokním autorům.

Lékař své cti – manžel nechává lékařem zavraždit svou manželku, protože ji podezřívá z nevěry
Nejnestvůrnější žárlivost – muž nechává zabít svou ženu, aby se po smrti nestala manželkou jiného
Soudce zalamejský – venkovský rychtář Grespo odsoudí k smrti kapitána královského vojska za to, že svedl jeho dceru a odmítl si ji vzít

Luis Gongora y Argote

Představitel španělské barokní poezie. Chápal poezii jako stylizaci skutečnosti a samotný výtvor, který má smysl a význam jen sám o sobě. Podle něj se označuje jeden z barokních směrů poezie jako gongorismus.

John Milton

Anglický básník zdůrazňující svobodu lidského rozhodování proti zásahům všemocného osudu a Boží vůle.

Ztracený Ráj – rozsáhlá náboženská epopej

Hans Jakob Christoph Grimmelshausen

Německý autor, zachycuje dění za třicetileté války.

Dobrodružství Simplicia Simplicissima – (Nejprostší Prostoduchý) zobrazení krutosti a zvrácenosti třicetileté války na osudech naivního prosťáčka. Dílo je psáno s humorem, ale zároveň smyslem pro drsnou realitu, končí odchodem hrdiny do poustevny.

Světová barokní literatura

Světová barokní literatura

Hrdina barokních děl se většinou odvrací od přírody a světa a hledá útěchu ve svém nitru. Poznávaná skutečnost se mění ve znaky (symboly), které mají vyjádřit nesrozumitelné a tajemné. Barokní člověk na rozdíl od renesančního nehledá pravdu, ale považuje za ni to, co je mu řečeno (zejména ze strany církve) a je jen na něm, jak pro ni bude zaujat a jak ji bude prožívat. Hlavním rysem barokních děl je zveličování a přílišné nadsazování skutečností.

Torquato Tasso

Dvorský básník italských renesančních knížat. Typický je u něj svár mezi umělcem a příslušníkem církve, mezi postavením na dvoře knížecího příznivce a postojem svobodného umělce.

Osvobozený Jeruzalém – rozsáhlá epická skladba s tématikou Křížové výpravy proti nevěřícím
Pedro Calderón de la Barca

Španělský dramatik inspirovaný Lope de Vegou. Tvoří přechod mezi renesancí a barokem. Psal zejména komedie, ale i tragedie, obojí hlavně s náboženskou tématikou. Je myšlenkovým stoupencem protireformace. Má zálibu v křiklavých kontrastech a stylistickými protiklady (hyperboly, antiteze) se řadí k barokním autorům.

Lékař své cti – manžel nechává lékařem zavraždit svou manželku, protože ji podezřívá z nevěry
Nejnestvůrnější žárlivost – muž nechává zabít svou ženu, aby se po smrti nestala manželkou jiného
Soudce zalamejský – venkovský rychtář Grespo odsoudí k smrti kapitána královského vojska za to, že svedl jeho dceru a odmítl si ji vzít

Luis Gongora y Argote

Představitel španělské barokní poezie. Chápal poezii jako stylizaci skutečnosti a samotný výtvor, který má smysl a význam jen sám o sobě. Podle něj se označuje jeden z barokních směrů poezie jako gongorismus.

John Milton

Anglický básník zdůrazňující svobodu lidského rozhodování proti zásahům všemocného osudu a Boží vůle.

Ztracený Ráj – rozsáhlá náboženská epopej

Hans Jakob Christoph Grimmelshausen

Německý autor, zachycuje dění za třicetileté války.

Dobrodružství Simplicia Simplicissima – (Nejprostší Prostoduchý) zobrazení krutosti a zvrácenosti třicetileté války na osudech naivního prosťáčka. Dílo je psáno s humorem, ale zároveň smyslem pro drsnou realitu, končí odchodem hrdiny do poustevny.

Baroko

Barokní malířství, sochařství a hudba

Barokní kultura západní Evropy má na rozdíl od české, ovlivněné reformací, povahu ryze náboženskou.

Světoví malíři:
Rembrandt van Rijn – Holanďan, mistr šerosvitu, autor náboženských a mytologických kompozicí (Noční stráž)
Diego de Silva y Valasques – Španěl, autor obrazů Pijáci a Venuše s Kupidem
Bartolomeo Esteban Murillo – malíř madon, dětí a výjevů z ulice

Čeští malíři:
Karel Škréta – Rodina brusiče drahokamů
Petr Brandl – Portrét staršího muže
Jan Kupecký - portrétista
Václav Vavřinec Rainer – portrétista

Sochaři:
Matyáš Braun – sousoší na Karlově mostě
Ferdinand Maxmilián Brokof

Hudební skladatelé:
František Brixa – chrámové skladby
Jan Jakub Ryba – Česká mše vánoční

Roku 1484 byla papežem Inocencem VIII. vydána bula Summis desiderantis affectibus, která rozpoutala vlnu honů na čarodějnice a procesů proti nim. Později byl pro zvýšení úrovně vydán latinský církevní spis popisující, jak má inkvizitor postupovat při dokazování čarodějnictví Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1485 – Heinrich Institoris, Jakub Sprenger; Strasburg), který vyšel ve více jak šestnácti upravených vydáních. „Haeresis maxima est opera maleficarum non credere – Nevěřit na činnost čarodějnic je velkým kacířstvím“.
Barokní doba je také obdobím plným „zázraků“. Taktéž velké množství svatých pochází právě z této doby. Paradoxem ovšem je, že církev se již tehdy setkávala s tzv. falešnými zázraky, které byly sepsány jen pro zvýšení popularity. Následně byly některé z nich zrušeny, avšak většina ji platí dodnes. K uznání zázraků naopak od uznání neviny nebylo totiž potřeba důkazů a byly brány jako fakta, o nichž není dovoleno pochybovat.
Začal se klást také důraz na zpověď, která do té doby byla vykonávána jen ve výjimečných případech, a která začala sloužit i přes hlásané zpovědní tajemství jako zdroj informací pro inkvizitory (lat. inquire = vyhledávat, zkoumat, vyšetřovat) a to bez ohledu na věrohodnost získaných informací. Po tolika letech vražd a okrádání se nemůže nikdo ptát, proč jsou katolické kostely plné zlata a bohaté výzdoby. Z milodarů ani nebes to nebude…

Barokní architektura

Základní rysy: - složitý půdorys staveb
- sochy zachycující pohyb
- obličeje vyjadřující emoce
- oválná okna v kupolích
- světlo dopadající seshora
- umělý mramor
- vytváření optických iluzí
- vnitřek i zevnějšek stavby se stává samostatnou jednotkou
Barokní stavby: - Valdštejnský palác (senát)
- Černínský palác (ministerstvo zahraničí)
- Loreta
- Chrám sv. Mikuláše
- Zámek v Kroměříži

Pokud nebyly dostatečné důkazy o jejich kacířství (herezi; heretik = kacíř), což se stávalo jen zřídkakdy, kterým bylo nazýváno vše, co se právě katolické církvi nehodilo do karet, byly prováděny zkoušky pravdy, tzv. Boží soudy nebo-li ordály. K těmto praktikám si katolická církev sepsala něco jako právní normu, která vešla v platnost již roku 1252, v níž si povolila používání mučení při zkouškách či výsleších a vykonávání zkoušek a trestů veřejně. Při všech těchto ceremoniích byl vždy přítomen alespoň jeden kněz, který ovšem pouze dohlížel na jejich výkon. Logicky pak vina za všechny mrtvé padá na vykonavatele a ne na kněží, protože ti se souzených většinou ani nedotkli.
Oběti inkvizičních procesů byly nejčastěji obviňovány z čarodějnictví, spolčení s ďáblem, protivení se Boží vůli (již představovala církev), či jen zlořádu proti církvi a jejím věřícím. Není náhodou, že jimi byly nejčastěji slabé ženy nebo bohatí vesničané. Přitom každý, kdo se postavil na stranu (od)souzeného, čekal ho stejný nebo ještě horší osud, v případech shovívavosti byl jen zavěšen po tři dny v kleci nahý bez jídla a pití na veřejném místě.
Při zkouškách bylo pro zvýšení symboliky využíváno sv. Trojice, jakožto patronů katolické církve, tudíž i ve zkouškách samotných byla trojka nebo její násobky vždy klíčovými čísly.
Nestávalo se také zřídka, že zkoušky byly pro zvýšení jejich významu prováděny přímo v kostelech při mších a při každé větší slavnosti byl vždy nalezen někdo, kdo posloužil jako oběť. Jeden příklad za všechny. Souzenému nebyla dokázána vina (což se stávalo většinou u shovívavějších služebníků inkvizice) a měl projít následující zkouškou. Na začátku nedělní bohoslužby byl rozdělán na přineseném stolci oheň a do něj následně vložen kus železa. Po celou dobu ceremonií , které byly pro tuto příležitost náležitě prodlouženy se železo nahřívalo. Po skončení mše musel souzený tento kus železa z ohně holou rukou vytáhnout a v sevřené dlani jej přenést na vzdálenost devíti metrů. Pokud tak neučinil, byl uznán vinným. Byl-li schopen toto podstoupit, pak mu byla ovázána rána a postříkána svěcenou vodou. Když se do tří dnů nezahojila nebo zanechala jizvu větší než vlašský ořech, byl upálen nebo zavražděn jiným z mnoha způsobů k tomu určených.
Hlavním rysem inkvizičních soudů je, že cílem nebylo soudit, ale vždy odsoudit, což ostatně vychází z jejich podoby.

Baroko

Baroko

Toto období v dějinách je označováno dvěma naprosto odlišnými způsoby závisejícími na postavení daného jedince. Jirásek označil tuto dobu za „Dobu temna“, dobu úpadku české země, vlastenectví a jazyka, dobu církevní diktatury a inkvizice.
Pro katolickou církev však znamená toto období dobu zlatého věku. Rozkvět církve, růst a rozmach, bohatství, moc. Je sice již několik staletí po vyhlazování nekatolíků Křižáckými výpravami pod požehnáním papeže Urbana II., ale ona více či méně skrývaná nenávist nevymizela a nikdy nevymizí. Hlavním rozdílem inkvizice a Křížových výprav je skutečnost, že Křížové výpravy byly vedeny otevřeně formou boje, který se sice jen zřídka kdy odehrával na otevřeném bitevním poli (většinou bylo útočeno a bezbranné, ženy, děti, starce, kteří byli zahnáni do domů a následně v nich upáleni nebo „pouze“ zavražděni), ale alespoň z části se tak dělo a šlo o celoplošné vyhlazování, načež inkviziční procesy byly zaměřeny zejména na významnější osoby a byly vykonávány téměř „nahodile“, většinou v době úpadku respektu nebo bohatství katolické církve.
Na odpor byly zakládány další a další protestantské skupiny, které byly ale příliš malé na to, aby zmohly něco víc proti brutalitě a odpornosti katolické církve. Většinou byly dříve či později po jejich vzniku objeveny a jejich členové i s rodinami vyvražděni. Kupříkladu roku 1556 byl v Anglii upálen anglikánský biskup Thomas Cranmen spolu s dalšími členy této církve za to, že odmítl přijmout katolictví.