Je možné ji různě vylepšit. Pokud chcete odstranit radioaktivní spad a udělat (relativně) „čistou“ bombu, odstraňte tolik uranu, kolik je jen možné, a nahraďte ho jiným těžkým kovem, který nezpůsobí odpálení okamžitě – řekněme wolframem. Pokud chcete, aby byl spad co nejhorší, nahraďte jej kobaltem. Jestliže chcete přizpůsobit sílu výbuchu vybranému cíli – říká se tomu dávkovaný výbuch – zařiďte to tak, aby bylo tritium a deuterium při odpálení bomby dávkované podle vašich představ. Můžete udělat vodíkovou bombu tak velkou, jak si přejete – prostým přidáním více složek. Již bylo dosaženo sta megatun. Dosud není znám horní limit velikosti vodíkové bomby, snad s výjimkou Chandrasekharova limitu, který stanoví maximální velikost hvězdy.

Vodíková bomba nemusí být moc veliká. Válec ne větší než domácí koš na odpadky může obsahovat bombu, která vyvine sílu zhruba dvaceti milionů tun trinitrotoluenu, což stačí na zničení většiny měst…

A která snadno dokáže otevřít stěnu podmořské sopky.

Další problém: Pokud tlaková vlna zasáhne lithium přímo, pak ho mnohem spíš vymrští pryč, než aby ho stlačila na místě. Musíte najít způsob, jak změnit explozivní energii, která působí směrem ven, v energii, jejíž tlak směřuje dovnitř.
Řešení: Naplňte jinak prázdné prostory okolo deuteridu lithia nějakou látkou – například vhodně upraveným polystyrenem, který explozi atomové bomby okamžitě konvertuje do plazmatu, jenž ihned prudce stlačí palivo vodíkové bomby.
Abyste se ujistili, že k roztavení deuteridu lithiadojde okamžitě, zarazte do něj (jako upevníte plážový slunečník, když zarazíte jeho žerď do písku) bodec ze štěpného uranu 235 nebo plutonia, takže druhotná exploze odpálí deuterid lithia.
Vaše bomba je hotová.

Řešení:

Umístěte zpožďovač z těžkého kovu mezi spouštěcí mechanismus atomové bomby a nálož vodíkové bomby tak, aby byla nálož stíněna před radiací do té doby, než bude stlačena. Když už jsme u toho, vytvořte štít z uranu – vůbec vyrobte co nejvíc částí tohoto zařízení z uranu. Normálně nevýbušný (a tudíž relativně levný) uran 238 je vyhovující, za těchto podmínek se snadno štěpí a dodává tak energii výbuchu. To není zanedbatelné, možná polovina energie vodíkové bomby pochází ze štěpení uranu a plutonia, které obsahuje.

Tyto problémy se dají vyřešit docela elegantně. Kovový prvek lithium se snadno štěpí, když je bombardován neutrony (k tomu dochází při výbuchu atomové bomby), a když se štěpí, produkuje tritium, které potřebujete. Navíc se lithium velmi dobře slučuje s vodíkem a vytváří sloučeninu hydrid lithia nebo (aby se vyčlenily nejúčinnější izotopy těchto dvou prvků) deuterid lithia 6. Má snadno zpracovatelnou podobu. Deuterid lithia 6 je šedavý těžký písek, který se snadno skladuje a v roztaveném stavu je prudce explozivní.
Tím je první problém vyřešený. Ale jsou tu problémy další.
Přetlak v sousedství exploze atomové bomby je zajisté dostačující, aby stlačil deuterid lithia, a radiace je taková, aby podnítila tavení. Naneštěstí však k těmto efektům dochází v opačném pořadí. Nejprve je třeba palivo stlačit, pak ho zapálit teplem a radiací. Ale radiace je rychlejší než tlaková vlna. Sama o sobě by reakce začala příliš brzy a prvky, které se mají tavit, by se rozptýlily dřív, než je výbuch stačí stlačit.

Ale většina prvků existuje ve formě izotopů – to jest ve formě, která obsahuje stejný počet elektronů a protonů jako jejich jednoduchá forma, ale s jedním nebo více neutrony v jádru. Chemicky jsou izotopy totožné. Fyzikálně jsou těžší než jednoduchá forma, protože mají navíc neutrony. Vodík má dva významné izotopy. S jedním neutronem navíc se nazývá deuterium. Jak deuterium, tak tritium se slučují mnohem snadněji než jednoduchý vodík. Ve skutečnosti jsou palivem, které způsobuje, že vodíková bomba vybuchne.
Pracuje se s nimi obtížně. Oba tyto izotopy jsou plyny, což představuje problém, jak je skladovat a stlačit až k bodu, kdy začne slučovací reakce. Tritium je navíc silně radioaktivní.

Takové podmínky přirozeně neexistují nikde na Zemi (dokonce ani uvnitř Země). Aby bylo možné vyrobit vodíkovou pumu, musíme je vytvořit uměle. Existuje jediný možný způsob, jak toho dosáhnout: nejprve odpálit normální atomovou bombu – plutoniovou, uranovou nebo z uranu 235 – a využít extrémní teploty a tlaku, aby nastala obtížně spustitelná (ale mnohem mocnější) slučovací reakce.
To je základní „tajemství“ vodíkové bomby. Zbytek je jen inženýrská práce.
Ale inženýrská práce je neobyčejně spletitá.
Za prvé vodík ve vodíkové bombě není přesně totožný s vodíkem v Mendělejevově periodické tabulce prvků. Tam má tu nejjednoduší možnou strukturu každého atomu – jeden proton v jádru, jeden elektron v obalu. To je prvek, z něhož se skládá voda, kterou pijeme, a zároveň i mnohonásobně převládající substance ve vesmíru. Normální vodík lze také slučovat, ale pouze na povrchu hvězdy. Pro vojenské účely je velmi obtížné tuto reakci vyvolat a je také příliš pomalá.

To, k čemu dochází při explozi vodíkové bomby, vlastně způsobuje, že slunce svítí. Jde o sloučení dvou atomů nejlehčího prvku, vodíku, do jednoho atomu druhého nejlehčího prvku, tedy helia. Nazýváme to termonukleární reakce a předpona „termo“ říká, že k tomu dochází pouze při veliké teplotě.
Nezbytný je také velký tlak. Tyto podmínky snadno nalezneme na povrchu hvězdy, jako je slunce, kde ohromná hmotnost hvězdy samotné stlačuje kůru až ke kritickému bodu. A současně probíhá výbušný proces, takže z pohodlné vzdálenosti 150 milonů kilometrů se Slunce jeví jako jasné světlo beze všech známek násilí, které se děje uvnitř.

Pak se začal zaobírat otázkou, zda se Hilo State nebo Havajská univerzita budou zajímat o přidělení grantu, takže si sotva všiml, že se otevřely dveře, vešla sekretářka a něco Rachel Chindlerové říkala. Rachel k němu přistoupila. Podíval se na ni nepřítomně. „David na mě čeká na parkovišti,“ řekla. „Díky za společnost.“ Zdvořile kývl, ale jeho mysl dlela u tří a půl tisíc dolarů grantu. A stál tam ještě o hodinu později, když se objevil David Yanami a zprvu podrážděně a později zděšeně popřel, že by kdy volal, že se s Rachel sejde na parkovišti.

„Ale já bych byl skutečně raději, kdybyste zůstala tady, pokud vám to nevadí. Támhle jsou časopisy.“ Mávl rukou k policím. „Většina z nich je sice technická, ale je tam Scientific American a Omni a dost dalších…“
„To je v pořádku,“ ujistila ho Rachel.
Jak je ta ženská neuvěřitelně poslušná, pomyslel si Morford, když vytáčel čísla tří lidí z Havajské univerzity, se kterými měl prodiskutovat, komu dají grant. Kolik dospělých žen si nechá takhle poroučet a zůstanou úplně klidné?
Rachel vzala vrchní časopis z hromady a ochotně otáčela stránky jednu za druhou. Byl to Nature. Četbou se mohla dovědět mnoho nového.

Mraky zůstaly, zkonsolidovaly své dobyté území na obloze, rozšířily se přes rovník do jižních krajin. Časový displej ukazoval dva týdny, deset týdnů, padesát týdnů, sto týdnů, dvě stě týdnů…
Na konci čtvrtého roku simulované události počaly mraky řídnout. Objevily se oblasti jasné oblohy, jak se částice pomalu hromadily a padaly ze vzduchu.
Ale v té době by už každá rostlina, která potřebuje slunce, byla mrtva.
„Můžete odstranit zatemnění,“ řekl Frank Morford.
„Bylo to velmi zajímavé,“ řekla Rachel pochvalně. Jak se otáčela, všimla si, že se Morford kouká na hodinky. „Pane Morforde, vím, že jste velmi zaměstnaný člověk, ale já opravdu nesmím odejít sama. Můžu si sednout do předpokoje a počkat, až mě David vyzvedne.“
Morford váhal. „Totiž,“ připustil, „musím si nutně co nejdřív zatelefonovat kvůli grantu.“
„Tak dobře.“

„Ano,“ řekla Rachel zdvořile. Tento program odlišovalo od programů, které sledovala doma v pokoji, to, že byl němý. Asteroid bezhlučně přeletěl kontinent a moře. Bezhlučně vybuchla červená tečka Havaje v zlatém záblesku. „Právě se z nás stal prach,“ vysvětlil Morford. A stále bez jediného zvuku vzdouvající se skvrna zlata zastínila ostrovy a rostla.
Zlatý mrak se rozšířil. Nejprve ho nízko vanoucí větry zanesly daleko nad Pacifik. Pak jej proudění ve větších výškách táhlo daleko nad severoamerickou pevninu. Mrak zahalil Portland a Seattle, potom i horské státy. Butte, Omaha a Kansas City se dostaly pod mračný příkrov, pak Chicago a Detroit, a mrak se dále rozšiřoval. Blížil se k Los Angeles, Phoenixu a Albuquerque. Kam se dostal, odtamtud již nezmizel. Jeho okraje dosáhly k východnímu pobřeží, pokryly Boston, New York a Richmond. Pak přeskočil mapu a znovu se objevil na druhé straně, zahalil Irsko, Anglii, Skandinávii a Francii. Ale nezmizel nikde. Na dolní části mapy, právě nad antarktickým Amundsenovým zálivem, se na displeji odvíjel digitální čas. Přecházely hodiny a dny. Devátého dne se mrak, který ve vyšších vrstvách atmosféry směřoval na východ, setkal a smísil s tím, který se šířil směrem nad Pacifik. Tahiti a Bora Bora trpěly nesezónním deštěm. Déšť ustal, ale mraky zůstaly.

Rachel poslušně vstala a hrála si se šňůrami rolet, dokud nezakryla zátoku na jedné straně a Mauna Lou na druhé.
„Tohle by se dalo nazvat nejrizikovějším scénářem,“ řekl. „Nastavil jsem intenzitu a rychlost situace na Islandu, stejné proporce kompaktní skály, prachu a plynů, pouze jsem přidal místní intenzitu větru a podmínky, jaké jsou tu nad pásmem atmosféry. Jste připravená? Tak to spustíme.“
„Velká obrazovka“ nebyla ve skutečnosti tak velká, vypadala jako čtyřiadvacetipalcová televize, kterou měla Rachel v pokoji. Ale neukazovala Johna Carsona. Objevila se na ní mapa světa v Mercatorově projekci, která měla střed nad Pacifikem. Havajské ostrovy byly červené tečky uprostřed moře. Na pravé straně se rýsovaly tvary Severní a Jižní Ameriky, nalevo euroasijský kontinent. Ve spodním rohu visely Nový Zéland a Austrálie jako zakončení poloostrovů a ostrovů Indočíny. V pravém rohu obrazovky se objevil démantově jasný bílý bod a mířil k Havaji. „To je asteroid,“ řekl Morford. „Až narazí, uvidíme žlutý oblak suti.“

Vzhlédl a potřásl humorně hlavou. Pročpak asi něco dělá nějaká vládní agentura, říkalo to gesto.
„Může se to skutečně stát? Mám na mysli, jestli může nějaká sopka tímhle způsobem vybuchnout?“
Morford zaváhal. Chtěl jí dát na tuto otázku přesvědčivou odpověď – říct jí, jak hloupá je představa, že by sopečný štít mohl být čímkoliv přiveden k výbuchu –, ale koneckonců měl určité výsady, jak manipulovat s utajeným materiálem. Na druhé straně za lidmi z Projektu Vulkán stála značná moc. Rozhodl se ke kompromisu. Usmál se na Rachel a odpověděl: „Já doufám, že ne.“ Rozhlédl se po místnosti. „Zobrazím vám to na velkém displeji, abyste viděla všechny detaily, paní Chindlerová. Uvidíte to líp, když tu trochu zatemníme. Můžete spustit rolety?“

„Žili dinosauři na Islandu?“
„Samozřejmě že ne, je na to příliš mladý,“ odpověděl netrpělivě. „Island vznikl z podmořských sopek, stejně jako Havaj. O to tu jde. Úvaha je totiž taková, že v místě, kam dopadl asteroid, se nacházela sopka, takže samotný náraz nejenže rozprášil úlomky hornin díky své kinetické energii, ale způsobil také obrovskou explozi samotné sopky. Vzpomínáte na horu Svaté Heleny? Na veliký výbuch, k němuž došlo, když se zeslabila stěna hory při sesuvu půdy a veškerý uvnitř stlačený materiál explodoval? Vidíte, a představa o Islandu je taková, že tam došlo k oběma druhům výbuchů, rozumíte?“
„Snad jo,“ řekla Rachel a pozorovala Morforda, který manipuloval s počítačem.
„Každopádně,“ pokračoval skloněný nad klávesnicí, „jsem konzultantem určitého, nu, vládního programu a oni mě požádali, abych na počítači nasimuloval teoretickou událost, k níž údajně došlo na Islandu, pouze s tím rozdílem, že by k nárazu došlo tady na Havaji.“
„K čemu jim to bude?“

Místo toho se chopil jiné šance. „Paní Chindlerová,“ usmál se ostýchavě, „chtěla byste vidět zánik světa?“
Podívala se na něj vyděšeně, jak ostatně předpokládal. „Mám na mysli zánik křídové epochy,“ vysvětlil jí. „V té době, asi tak před sedmi miliony lety, zanikli všichni dinosauři. Vypracoval jsem na počítači simulaci té události pro, no… pro vládní agenturu. Chtěla byste se na to podívat?“
Buď jí to opravdu zajímalo, nebo byla příjemně zdvořilá. „Ach ano, mohla bych?“
„V zásadě to není problém,“ řekl lehce. Nebo víc než jen lehce. Protože to problém byl. Tato simulace byla označena lidmi z vládní agentury, kteří si ji objednali, jako přísně tajná, protože měla být využita pro Projekt Vulkán.
Frank Morford nebyl z lidí, které by odstrašilo nějaké byrokratické rozhodnutí. Napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby se někdo dozvěděl, že ukázal disketu svému poklidnému návštěvníkovi. „Teorie je taková, že řekněme 70 000 000 let před Kristem narazil na Zemi velký asteroid,“ řekl. „Tento náraz zvířil tolik prachu, že se na několik let zatměla obloha. A beze světla všechno vymřelo. Jisté rozpracování této teorie vedlo k závěru, že asteroid narazil do Země na místě dnešního ostrova Island.“

Dobrá, začneme od začátku. „Podíváme se, jestli by se tu našlo nějaké kafe,“ řekl Rachel Chindlerové, když za sebou David zavřel dveře.
Koneckonců to nebylo tak zlé. Rachel Chindlerová už nebyla v tom citlivém věku. Kdysi měla manžela, stejně jako měl Morford ženu, a oba nestál i za mnoho – jasná vazba. Byla ochotná mluvit o všem, co Morfordovi přišlo na mysl, takže strávili dobu dvou šálků kávy rozhovorem – spíš Morfordovým vysvětlováním a Racheliným nasloucháním – o mnoha turistických atrakcích Velkého ostrova. Trvalo to jen tak dlouho, než si uvědomil, že už to nepochybně všechno jednou vyslechla, dokonce že o tom on sám mluvil na oslavě novoročního večera. Pak přestal. Zabředli tak hluboko do vlastních starostí, jak jen cítil, že to jde. Další věc, která je oba zajímala, byli teroristé, ale on se domníval, že to pro ni bude nepříjemné téma. Říkal si, že to tak musí být, a nijak se nepokoušel své závěry si ověřit, takže se ani nezeptal Rachel, co o teroristech soudí.

Ale nebylo všechno jen růžové. Morfordova pracovna byla až na samém kraji univerzitního komplexu, protože existoval plán založit tu vlastní Křemíkové údolí či Silnici 128 s lepšími vyhlídkami než v Kalifornii a lepším podnebím než v Bostonu. Toto oddělení dosud nepracovalo – takže Morford musel jít dlouhou cestu pěšky z parkoviště do budovy. Potkal Davida a malahini Chindlerovou, právě když přicházeli ke dveřím zepředu, zatímco on přišel zezadu.
„Vrátím se, hned jak budu moci, Franku. Nejpozději v poledne,“ slíbil David Yanami.
V poledne! To znamená tři hodiny. Co bude dělat s cizí ženskou celé tři hodiny?

Tak vznikla přirozenou cestou Fakulta obecné astronomie. Byly tu i další výhody. Nebyly dány přítomností hor, moře či astronomických dalekohledů. Byly dány druhem lidí, kteří přišli, aby tu pracovali – ukázalo se, že jsou velmi hodnotní. Ke svému velkému překvapení se Hilo State vymanila ze zámotku a rozpřáhla svá křídla jako vysoká škola nejvyšší úrovně. Samozřejmě, nešlo o opravdu první třídu. Na to byla příliš malá. Ale zaujímala místo za Stanfordovou univerzitou, Cambridžskou univerzitou a Massachusettským technologickým institutem. Počítačové oddělení vzniklo přirozenou cestou z ostatních, protože jinak můžete jen těžko utřídit všechna data.

Byla to vysoká škola financovaná federální vládou, zaměřená zpočátku na instruktáž kolonistů, jak správně obdělávat půdu, aby vypěstovali cukrovou třtinu. Hilo State prošla dlouhým vývojem. Hned za oknem byly sopky, takže bylo přirozené, že se zde vyučovala věda o Zemi. Byl tu oceán: to znamenalo mořskou biologii, hydrobiologii a přidružené obory. Mauna Kea se rýsovala hned za silnici jako dokonalá, dvanáct tisíc stop vysoká základna pro zřízení hvězdárny, na níž byly umístěny dalekohledy. Kanada, Francie a Anglie, které neměly vhodné vlastní hory, si tohle místo vypůjčily, aby tu postavily svá vlastní zařízení.