„Milá Rachel,“ řekl David zasmušile, „padesát tři čtyřia-šedesátin Polohavajců, pokud vím. Ale to je stará historie. To nikoho nezajímá, s výjimkou fanatiků, jako je Kanaloa… a několika normálních lidí, jako je Kuši a můj synovec Lono.“
„Lono?“
„To je jeho havajské jméno. Setkala jste se s ním včera večer na večírku. Byl taky v oddíle Kamehameha, když studoval na vysoké. V basketbalovém týmu. Celý tým měl na tričkách nápis Oddíly Kamehameha. Z havajské mytologie přijal jméno Lono – Lono znamená to, co byste mohla nazvat bohem podsvětí. Žraločí bůh. Je to něco jako Lucifer, padlý anděl. Nemyslím, že by tato symbolika synovci něco říkala, když mu bylo patnáct, leda že to bylo romantické.“ Zvedl prázdný šálek, všiml si, že je prázdný, a opět ho položil. „Stále to tak dělají. Kanaloa je taky jméno boha.“

„Samozřejmě že nemůžu prominout vraždu!“ řekla ostře. „Ale… ale můžu snad cítit trochu soucitu, Davide. Víte, co dělám? Jsem knihovnice. Když mě něco trápí, první věc, kterou udělám, je, že si najdu knížku a hledám to v ní. Možná to s mým manželstvím dopadlo tak špatně, protože nebyla napsaná ta správná kniha. Nebo jsem ji nemohla najít. Každopádně jsem chtěla vědět, proč jsou Havajci tak rozzlobení.“
David s pochopením přikývl. „Takže jste si přečetla něco z havajských dějin.“
„Četla jsem to měsíce,“ opravila ho. „Začala jsem Michenerem. Pak jsem četla o králi Kalakauovi, pak příběh královny Liliuokalani a celé dějiny království i republiky. Když tu přistál kapitán Cook, žilo tu půl milionu Havajců. O pár generací později jich zbylo míň než padesát tisíc.“

„Tabu?“

„Ano, to je stejné slovo – kapu je havajská podoba. Aby ukázali, že to myslí vážně, dali kouřovou bombu do jedné sedmset-řicetsedmičky. Ředitel tedy složil padesát tisíc dolarů, jak mu nakázali, a policie z vrtulníku to místo pozorovala. Chytili Kanalou.“
„Předpokládám, že ho obviní a půjde do vězení,“ poznamenala Rachel zamyšleně.
„Za vydírání. Ne za vraždu.“
Opřela se dozadu a pozorně se na něj podívala, ale řekla jen: „Myslíte že bych mohla dostat ledový čaj?“
Zamával na číšnici, otočil se k Rachel, aby jí něco řekl, zarazil se a pak dodal zarytě: „Nerozumím vám. Jak můžete takovou věc někomu prominout?“
Dívala se do sklenice a míchala čaj. „Nevím, jestli je tu co promíjet,“ řekla konečně.
„Vraždu?“

„Skutečně?“

Konzumace papaje teď poutala všechnu její pozornost. „Říkali, že se jmenuje Pereira.“
„To je on. Říkají mu Kanaloa podle jednoho ze starých havajských bohů. Dalo by se říct, že Kanaloa byl něco jako vládce pekla.“
„Případné jméno pro teroristu,“ usmála se Rachel, ale její úsměv zakrýval úzkost. „Vydíral peníze z aerolinií?“
David byl překvapený. „Vidím, že jsem podcenil váš zdroj informací. Ano, ze Sun Air – prohlásil, že oddíl Kamehameha je vyhlásí kapu.“

Mohl to být jeden z nich.

„Když jsem se na něj podívala, tak jsem sebou podle kapitána trhla,“ řekla a dolovala kuře na kari z půlky papaje. „Ale přísahat bych na to nemohla. Třeba to byl policista.“
„Určitě by vám řekli, že je to policista.“
„Dobře, ale předpokládejme, že to byl někdo, koho zrovna zatkli kvůli… třeba kvůli dopravnímu přestupku. A já bych mu způsobila problémy. Čím víc o tom uvažuju, tím méně to můžu s určitostí říct. Kuře je výtečné,“ dodala držíc sousto kuřete s ovocem.
„Jsem rád, že vám chutná,“ řekl David. Nerozuměl tomu. Podle něj byla papája výborná a kuře na kari také dobré, ale spolu dohromady to bylo jako hovězí sekaná na plátku melounu. Nikdo jiný než turisté takové věci nejedí. „Ale podle toho, co říkáte, to musel být ten terorista,“ řekl.

„Je to strašné,“ řekla Rachel, „moc se omlouvám, že jsem vám přidělala starosti pro nic za nic. Ale můžu už jít?“

Když se s ní David Yanami setkal v hotelové hale, byl překvapený a potěšený veselým klidem, který z ní vyzařoval. A nebylo to jen výrazem tváře. Zjevně si našla čas navštívit obchod s oděvy a teď na sobě měla broskvově světlou košili a bílé kalhoty. „Vypadáte moc hezky,“ složil jí poklonu a nemyslel tím jen novou košili. „Dnes ráno všechno proběhlo hladce?“
„Kdepak, bylo to špatné. Dočista jsem vybouchla,“ řekla smutně a dodala: „Ale teď mám doopravdy hlad.“
David byl příliš zdvořilý, než aby dal najevo své překvapení, ale překvapený byl velice. Co se to stalo s touhle mladou ženou? Jedna věc byla cítit se uvolněně večer před zatěžkávací zkouškou – to bylo dáno jejím charakterem. Ale být tak veselý, když při identifikaci neuspěju, to je něco jiného.

„Copak si můžu být jistá?“ zeptala se Rachel rozumně. „Jedna lyžařská kukla vypadá přesně jako druhá.“
„Jste si jista?“ zeptala se seržantka Cheeová.
„Jsem si jista, nejsem si jista,“ usmála se Rachel. Koneckonců jak by mohla? Dokonce i kdyby ho identifikovala, co se stane, až se dostane k soudu? Pak na ni obhájce zkusí nějaké triky jako Perry Mason – možná jí dokonce podstrčí jiného Orientálce se široce posazenýma očima a tlustými rty. Jak může popsat rozdíl?
A co když, uvažovala pobouřeně, ji ještě potrestají za křivou přísahu, až ji nějaký advokát usvědčí z protimluvů?
„Bohužel,“ řekla pevně.
„Jde o to,“ řekl kapitán, „že když jste se podívala na jednoho z nich, zdála jste se mi vystrašená.“
Pozoroval ji s určitými rozpaky, jako se díváme na dílek skládačky, který nechce zapadnout do celku. Pokrčila rameny.
„Byl to ten veliký s černýma očima, mám ten dojem. Jmenuje se Murray Pereira, ale říkají mu Kanaloa. Je to válečný veterán. Propustili ho z armády kvůli špatné disciplině. Vojáci nám nedali kompletní informace, ale vypadá to, že pracoval s výbušninami. Dokonce snad s jadernými.“

„Zkusíme to bez kukel,“ řekl a znovu dal nepostihnutelné znamení.
Muži si sejmuli kukly.
Nemuseli to dělat. Ta veliká hlava se prostě nedala zapomenout. Ani ty černé oči. Bez problémů si ho vybavila – vzpomněla si. jak ladně procházel uličkou letadla s namířenou pistolí.
Bez masky vypadala hlava ještě větší. Rachel nemohla uvěřit tomu, že je okno průhledné pouze jednostranně, protože se jeho oči upíraly přímo na ni.
„Myslím, že nikdo z nich nezabil Esther,“ řekla.
Kapitán pohlédl na Nancy Cheeovou a pak se otočil zpátky k Rachel. Zdvořile se zeptal: „Nemůžete identifikovat žádného z nich?“

Kapitán odtáhl závěs. Na druhé straně okna stálo pět mužů v lyžařských kuklách a poslouchalo zvuk, který působila odtahovaná záclona.
I když byli v kuklách, poznala okamžitě, že mezi nimi není ten, jehož kuklu Esther strhla. Všichni byli příliš vysocí. Nicméně je studovala pečlivě a trhla sebou, když první z nich neočekávaně promluvil. Musel dostat nějaký signál, který Rachel neslyšela.
„Nehýbejte se,“ řekl muž. „Letadlo bylo uneseno.“
Vyslovil to, jako když čte stenograf diktát. Druhý muž promluvil jako herec, který se učí roli. Třetí větu vyslovil rychle, jako by už spěchal na oběd. Čtvrtý…
Čtvrtý měl hluboký, pobavený, celkem bezstarostný hlas.
„Paní Chindlerová,“ ozval se kapitán. Uvědomila si, že už dlouhou dobu mlčí. Otřásla se, ale nepromluvila a beznadějně hleděla na kapitána.

Rachel nebyla připravená.

Říkala si, že nikdy nebude připravená. Bylo od nich hodně nefér chtít po ní něco takového. Jak si může být jistá? Dokonce i Kojak zastával názor, že identifikace na základě zběžného pohledu není důvěryhodná. Orientálci se v St. Louis vyskytovali jen zřídka. Pro ni vypadá jeden jako druhý – jak ho může označit? To, co si zapamatujete, když uvidíte Orientálce v Missouri, je to základní, co je pro Orientálce charakteristické; schopnost rozeznat jemné detaily se dostaví až o mnoho později. A když jde o kratičký okamžik, kdy je duše plná děsu z toho, co se děje, pak není žádné později. „Jsem připravená,“ řekla, i když si byla vědoma, že nemluví pravdu.

Rachel polkla.

Ve skutečnosti vůbec nebyla tak klidná, jak se domnívala, a musela rychle vyhledat toaletu. Seržantku Cheeovou to nepřekvapilo a trpělivě počkala, až se Rachel vrátí.
Potom musely čekat v malé kanceláři bez oken. Rachel odmítla nabízenou kávu a roztržitě naslouchala, jak seržantka příjemně štěbetá o údolí Waipio a Pu-uhona O Honaunau, kde havajští králové vystavěli svatyni, a o zátoce na pobřeží Koná, kde zabili kapitána Cooka. Byla ráda, když se otevřely dveře a vstoupil kapitán Wasserling. Ačkoliv seržantka byla míšenka Číňanky a Portugalce a kapitán byl bílý jako misionář, oba měli stejně soucitný výraz, když zdvořile vedli Rachel do jiné místnosti. Usadili ji před zeď zakrytou závěsem a vysvětlili jí, že za závěsem je jednostranně průhledné zrcadlo, takže ona uvidí skrz, ale z druhé strany ji nikdo vidět nemůže. Pak ji požádali, aby řekla, až bude připravená.

Jestli budete chtít, můžu vám dnes odpoledne dělat průvodce,“ nabídla se.
„To je od vás moc hezké, Nancy, ale profesor Vanami mě pozval na oběd a zatím jsme neplánovali, co dál.“
Nancy Cheeová zatočila na parkoviště označené Pouze pro služební automobily a poradila Rachel: „Požádejte ho, ať vás vezme na letecký výlet okolo ostrova – je ve stejném leteckém klubu jako můj otec, takže vím, že má letadlo. Možná že uvidíte šedé velryby.“ Vystoupila z auta a počkala, až se k ní její pasažérka připojí. Pak ji vedla na policejní stanici.

„Samozřejmě,“

řekla policistka a vrátila jí úsměv. „Dobře. Protože jste ve skutečnosti neviděla teroristovu tvář, předpokládám, že bude tahle identifikace trochu odlišná. Ale nevím.“
Rachel na ni zamyšleně pohlédla: „Ví se, který z únosců ten muž je? Myslím – jestli je to ten,“ překvapena sama sebou polkla, „co zabíjel.“
Úsměv zmizel. „O těchhle věcech s vámi opravdu nemůžu hovořit před identifikací. To je takové pravidlo, jak jistě chápete. Nevím, co všechno by mohl soudce udělat z toho, co bych vám řekla.“ Promptně změnila předmět hovoru a ukázala na zeleň, jež je obklopovala. „Tohle je park královny Liliuokalani. Už jste ho viděla? Je krásný. A tam dál,“ mávla rukou, „to všechno zničila vlna tsunami, jak nazývají přílivovou vlnu. Místo parku tu byla dřív obchodní čtvrť. Otec tu měl kancelář a vzal mě sem den potom, co přišla tsunami a všechno zmizelo.“ Vrhla rychlý pozorný pohled na svoji pasažérku, když zatáčela ke Kapitolani.

Rachel

dosud nikdy nejela policejním autem. Když se podívala přes rameno dozadu, všimla si, že zevnitř zadních dveří nejsou kliky a že zadní prostor od sedadla řidiče odděluje silná železná přepážka. Byla ráda, že se veze vpředu. Řídila Nancy Cheeová. Chovala se přátelsky a uvolněně.
„Paní Chindlerová…“
„Říkejte mi Rachel, prosím.“
„Víte, jak identifikace probíhá? Je tam pět nebo šest mužů v řadě…“
„Viděla jsem hodně detektivek s Kojakem, Nancy,“ usmála se Rachel. Dívka vypadala podivuhodně mladá na to, aby byla policejní seržantkou.

Zdědil to lepší po svém otci, uvažovala Rachel ve vaně. A nemá jeho zrádné, nepředvídatelné způsoby, a zejména – nelže. Pokud věděla, Stephen jí nikdy nelhal.
Několikrát jí řekl, ať mu jde z očí, dokonce mnohokrát. Ale právo na to už mu přiznala dávno.
Každopádně se na určité věci ani nemusela ptát, protože si mohla odpovědi vydedukovat z indicií. Indicií, jako je vejce à la Benedikt. Stephen se naučil, jak se dělají, ale sám je jedl nerad.
Zato dívka jménem Sandy Corradová, která pomáhala Stephe-novi vézt Rachel na letiště, je měla v oblibě. Takže pokud jedl Stephen tahle vejce na Nový rok ráno, znamená to, že mu rok začal velmi příjemně.

„Jsem v pořádku,“ řekla Rachel a uvědomila si, že má syna velmi ráda, „můj večírek byl klidný, ale velice pěkný. Dnes ráno budu identifikovat toho muže a jinak se mám dobře, skutečně dobře.“ Zamračila se, když zaslechla mumlavý, neidentifikovatelný zvuk ze Stephenova konce linky, a dodala: „Až to budu mít za sebou, zkusím chytit zítřejší letadlo zpátky.“
Podle mlaskání teď bylo zřejmé, že Stephen něco žvýká. Polkl a řekl: „Ale mami! To snad ne! Užij si trochu sluníčka. Kolik výletů zadarmo na Havaj si ještě budeš moct dopřát?“
„Co to jíš, Stephene?“
„Vejce à la Benedikt. Ale neměň předmět hovoru. Zůstaň tam. Dej si nejmíň týden dovolené. Knihovna se stejně otevírá až jedenáctého, ne? Slibuju ti, že nevypálím dům.“
„Dobře.“

Na Havaji bylo půl osmé,

což je v St. Louis skoro poledne. Teď byla naděje, že bude Stephen vzhůru, dokonce i když je Nový rok. Rachel si napouštěla vanu a vytočila číslo domů. A div divoucí, Stephen zvedl sluchátko po druhém zazvonění. Jeho hlas ani nezněl ospale. To neměl moc veselou společnost, pomyslela si.
„Mami? Ale ne, bylo to dobrý, opravdu.“ Rachel věděla, že to je všechno, co z něj dostane. Žádná jména, data, místa. A určitě nic o tom, kolik toho vypil nebo vykouřil. A naprosto jistě nic o tom, zda „zabodoval“ s některým z děvčat, která se občas objevila v jejím obýváku. Aby přerušil další vyptávání, rychle pokračoval: „A jak se máš ty? Vidělas už toho chlapa? Jsi v pořádku?“

Pak tu byly satelitní lodě,

které zásobovaly Sandusky, se svými vlastními posádkami, vědci a námořní důstojníci, kteří vše řídili, dále piloti vrtulníků a jejich mechanici a posádka člunu, který pendloval mezi Vulkánem a havajským přístavem, a konečně kódovací, počítačoví technici a signalisté – a samozřejmě bezpečnostní složka, která dohlížela na každou fázi operace.
Dohromady tvořili dost velkou komunitu. Více než dvě stě padesát lidí žilo na otevřeném oceánu a všichni tu byli proto, aby vedli vosí žihadlo, které pronikalo do skalnatého obalu Loihi.
A to byla pouze přípravná posádka. Bylo tu dalších dvacet lidí, kteří měli předmět velký jako kuchyňský sporák zasunout do otvoru, který pro něj Sandusky vyvrtal. Vosí žihadlo prorazilo povrch nové podmořské sopky. Teď nastal čas zasít semínko.

Aby se vrtání

udrželo nepřetržitě v chodu, vyžaduje to velkou posádku.
Na Sandusky byly tři kompletní vrtací týmy po jedenácti mužích, které se střídaly na směny. Byl tu lodní inženýr a jeho asistent, devět strojních techniků, čtyři svářeči; kormidelník a tři jeřábníci. Vlastní bezpečnostní oddělení lodě čítalo šest mužů, dále tu byli čtyři elektrikáři, tým šesti motorářů a dva vedoucí a deset dělníků na hrubší práce. To byli lidé, kteří obsluhovali vrtnou soupravu. Sandusky měl jinak svou vlastní čtyřicetičlennou posádku – kapitána, lodní důstojníky, kuchaře a stevardy, střelce, radisty, inženýry a mazače – pouze čtyřicet v této přesně vymezené službě, protože Sandusky se neplavil jen tak někam.

Nebo,

pomyslel si, když se rozeběhl ve zjevné panice dolů chodbou, pevně svíraje vzkaz, chránit dceru, která je nakonec dost stará na to, aby se o sebe postarala sama.
Prorazit otvor do skály není samo o sobě nijak komplikované. Potřebujete nějaký ostrý nástroj tvrdší než kámen a velkou a trvalou silou odlupujete skálu píď po pídi. V krajině postavíte jeřáb, z něj zavěsíte potrubí a připojíte stroj, který zvedá a otáčí trubkou. Pak tlučete a otáčíte, tlučete a otáčíte a otvor se prohlubuje. V mělké vodě postavíte věž, jejíž nohy spočívají na dně, a další postup je stejný.
V hluboké vodě je to obtížnější. Věž musí stát tam, kam patří, nad otvorem v mořském dnu. Vrtná loď Sandusky ten problém vyřešila dynamickou korekcí pohybu – malými šrouby řízenými počítači, jež korigují polohu v závislosti na větru, proudu a vlnách. Loď pracovala nepřetržitě dvacet čtyři hodin denně, ale nikdy se nevychýlila ze své polohy.

3. Pokusí se „získat“ ho zpátky k Rusům? Uzavřou s ním dohodu? Řekněme život a bezpečí dcery za informace? Bor se zachmuřil. To taky není moc pravděpodobné, protože když ho objevili, mají patrně informací dost. Co tedy? Sabotáž? Ó Bože! Přinutí ho sabotovat Projekt Vulkán a pak ho nechají napospas Američanům?
Kdyby se jen konečně rozhodl…

A pak luskl prsty. Koneckonců není ještě pozdě. Hoď sebou! Přiběhni bez dechu za bezpečnostním důstojníkem a řekni:
„Proboha, vyslechněte mě! Právě jsem tohle objevil v kapse županu. Teď si vzpomínám, že mi to někdo strčil do ruky včera večer, ale pili jsme…“ To by mohlo fungovat. Budou znepokojeni, samozřejmě. A nejhorší hněv padne na Jamesona Burforda, ne na něj. Ani to není něj lepší, jistě. Ale v tomhle světě se každý musí starat o sebe. Arkadij Bor přece na sebe nemůže vzít odpovědnost chránit nekompetentního strážce.

Zalil ho studený pot. Protože to tak úplně nebylo. Nevedla přímá cesta od astrachaňského triumfu k jeho útěku, ale na to, co bylo v mezidobí, nechtěl vzpomínat. Dokonce ani tady ne.
A dokonce i „tady“ byl v nebezpečí, kvůli tomu proklatému vzkazu!
Vypnul počítač, opřel se dozadu a hleděl na šedé pažení před sebou. Mysli, Arkadiji! Vymysli plán!
Teď už nemohl jít na bezpečnostní oddělení a říct: „Tohle mi předali včera večer a já nebyl v stavu se rozhodnout.“ Ne! Takový přístup byl nepřijatelný.
Dobrá, druhá alternativa. Předpokládejme, že zavolá na číslo, které dostal. Předpokládejme, že dostane instrukce, aby se s někým setkal na tajné schůzce, co se stane pak?
V hlavě si připravil seznam možných událostí:
1. Unesou ho násilím zpátky do Sovětského svazu? Pravděpodobně ne. Tady má pro ně větší cenu.
2. Potrestají ho? Zjednoduší si situaci tak, že ho střelí do hlavy? Asi ne. Kdyby ho chtěli zabít, provedli by to snadno v hotelu. Bombu by mu doručili stejně jako vzkaz.

Kdyby se jen byl

nenarodil jako Gruzínec! Nebo lépe řečeno –protože žádný Gruzínec si nikdy nepřál být něčím jiným než Gruzíncem – kdyby byl Gruzíncem o několik desítek let dříve. To byl čas, kdy bylo výhodou být Gruzíncem, protože sám veliký vůdce byl Gruzínec. Ale Stalin zemřel. A pak ten přitroublý Chruščov přečetl tajnou zprávu. A tentýž zkurvysyn Chruščov připravil Bora o práci embargem na podpovrchové výbuchy, takže práce, na kterou se připravoval, totiž hloubení kanálů a srovnávání hor pro mírové účely, byla postavena mimo zákon. Nebylo lehké najít skulinku, která by umožňovala pokračovat v podzemních výbuších. A pak ta chvilka opilého svěřování se kadetu milice – a byl tady.

(Pokud jste „potřeboval hodinky“, byl jste nula, protože pouze ti vyvolení si určovali čas podle zvonů na moskevské Spasské věži.) Tenkrát to s ním mohlo dopadnout špatně, protože se ten bláznivý kadet milice rozzuřil a řekl všechno svému veliteli. Nebyla z toho sice žaloba, protože slovo váženého vědce platilo víc než kadetovo, ale Řád rudého praporu Bor nedostal.
Podrážděně si promnul oči – zatracené levné vojenské obrazovky, které unavují zrak. Stejně nepříjemný byl hluk, který si většinu času neuvědomoval, ale který byl velice obtížný, když ho člověk slyšel. Vrtání pokračovalo přes svátky, takže neustále slyšel skřípání a vrzání vrtáku a cítil zápach vrtné kapaliny stejně jako pach výfukových plynů z lodních motorů, když vítr foukal špatným směrem. Bor v takových chvílích nenáviděl místo, kde se právě nacházel, ovšem takové chvilky mívá občas každý. Bylo nefér, že ho přinutili, aby tu setrvával.

Ta zbylá byla způsobena tím, čím se zabýval Bor.
Rozdíl mezi opravdovým zemětřesením a podzemním jaderným výbuchem se dá snadno poznat. Záznam na seizmografu vykazuje určité charakteristické frekvence. Trvá měřitelné sekundy, než dojde k zemětřesení, které vzniklo posuvem skalních masivů hluboko pod zemským povrchem. Seizmograf ukáže měřitelnou rozmazanou stopu. Jaderný výbuch netrvá déle než mžiknutí oka.
Bor to znal. Byl pravděpodobně vůbec první, kdo tyto výbuchy plánoval a prováděl. Arkadij Borborašvili dohlížel na umístění vodíkových bomb, které vyrvaly tisícimetrové jeskyně na Urale, z něhož se stala nejnebezpečnější radioaktivní pustina. Bor vedl výbuchy, které umožnily sovětským petrogeologům objevit nové veliké hlubinné solné dómy nedaleko Kaspického moře, z nichž bude možno čerpat naftu pro sovětské letecké síly a armádu v příští možné válce. Byl to Bor, kdo odkryl velké podzemní dutiny okolo Astrachaně plné kondenzovaného zemního plynu a zařídil, že plyn mohl být potrubím veden na povrch a tam zkapalňován. To byl zvlášť velký úspěch. Mluvilo se o Řádu rudého praporu, který nedávali často člověku, který „potřebuje hodinky“.